The European Parliament is the only directly elected body of the EU. Together with the Council of the European Union it forms the bicameral legislative branch of the Union´s institutions and is one of the most powerful legislatures in the world. The Parliament is composed of 736 Members of the European Parliament (MEPs), who served the second largest democratic electorate after India´s. The European Parliament has two meeting places; Strasbourg, France and Brussels, Belgium and its secretariat is based in Luxembourg, Luxembourg. The enormous cost of having all MEPs and their staff moving to Strasbourg, France for twelve four - day plenary sessions per year is often being criticized.       

The President of the European Parliament and its speaker is currently polish ex- premier Jerzy Busek (from EPP). He presides over a multi- party chamber; the two larges groups are the European People´s Party (EPP) and Progressive Alliance of Socialists and Democrats (S&D, former PES) having 265 respectively 184 MEPs. The other political groups represented in the European Parliament are Alliance of Liberals and Democrats for Europe (ALDE, 84 MEPs), The Greens- European Free Alliance (Greens- EFA, 55 MEPs), Europeans Conservatives and Reformists (ECR, 54 MEPs), European United Left- Nordic Green Left (GUE-NGL, 35 MEPs), Europe of Freedom and Democrasy (EFD, 32 MEPs) and finally Non- inscrits with 27 mandates. The most recent Union- wide elections to th European Parliament were held in June, 2009 with nearly 380 million citizens of 27 different European countries eligible vote.

CZ

Evropský parlament je jediný přímo volený orgán EU. Spolu s Radou EU vytvářídvoukomorovou zákonodárnou složku a je jedním z nejmocnějších legislatur světa. Má 736 členů, kteří slouží druhému největšímu lektorátu po tom indickém, a dvě místa zasedání; francouzský Štrasburk a belgický Brusel. Sekretariát Parlamentu se pak nachází v Lucemburku.  Právě enormní náklady na pravidelné každoměsíční stěhování europoslanců a jejich asistentů do Štrasburku na čtyřdenní plenární zasedání je je často předmětem kritiky.

Prezidentem a mluvčím Evropského parlamentu je v současné době bývalý polský premiér Jerzy Buzek (člen Evropské lidové strany EPP).  Předsedá sněmovně, jejíž pluralitu zajišťuje přítomnost většího množství stran. Dvě největší strany jsou Evropská lidová strana (European People´s Party- EPP) a Progresivní aliance socialistů a demokratů (Progressive Alliance of Socialists and Democrats- S&D, former PES), které mají 265 respektive 184 europoslanců. Další politické proudy v Evropském parlamentu zastupuje Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (Alliance of Liberals and Democrats for Europe- ALDE) s 84 europoslanci, Zelení- Evropská svobodná aliance ( The Greens- European Free Aliance, G- EFA) s 55 zastupitely. Další zastoupené frakce jsou Evropští konzervativci a reformisté (Europeans Conservatives and Reformists- ECR) s 54 zastupiteli, Evropská sjednocená levice - Severská zelená levice (European United Left- Nordic Green Left- GUE-NGL) s 35 europoslanci a konečně Evropa Svobody a Demokracie (Europe of Freedom and Democrasy- EFD). Nezařazených je pak 27 poslanců. Poslední vše-unijní volby do Evropského parlamentu se konaly v červnu 2009 a volební právo se týkalo celkem 380 milionů občanů všech 27 členských zemí Unie.

V rámci oficiálního “ucházení se o podporu” navštívil ve středu 9. září předseda Komise Barroso i poslanecký klub S&D. A mluvil jako skutečný socialista, ačkoliv je konzervativec. Právě to je mu často vyčítáno, “chameleon” Barroso se dokonale přizpůsobí svému okolí a na každém poslaneckém klubu hovoří jako jeho letitý člen. Hodně poslanců se těší na příští týden a Barrosovu řeč na plenárním zasedání před všemi poslaneckými kluby. Ale politický oportunista, mazaný a zkušený politik a talentovaný vyjednávač Niccolo Machiavelli Barroso to určitě zvládne i tentokrát. A nyní pár fotek z Barrosovi návštěvy našeho poslaneckého klubu. Omlouvám se za problematickou kvalitu, ale fotky pochází z mého IPhonu. Voila..

………………………………………………………………

Although the Socialists and the Greens still do have many objections to Jose Manuel Barroso, European Commission president and former Portuguese Prime Minister have good chances  to be re-elected as the President of the European Commission for the second five-year term. Still, he can hardly talk about any larger “pro-European majority,” what is the term he likes to use. MEPs will vote about Barroso on Wednesday, September 16, during their plenary session scheduled for Strasbourg. The second largest faction in the EP´- the Socialists and Democrats (S & D, a former PES) having 184 members, was however not in favor of this proposal. Their leader Martin Schulz required to vote on the new President of the Commission not before the Lisbon Treaty comes into force. Socialists  remain divided in their opinion on Barroso. Portuguese and partly Spanish Socialists are likely to support Barroso in Strasbourg, in contrast much of Scandinavian MEPs strongly oppose this idea. Disunity of the parliamentary group of socialists and democrats, however, weakens significantly the position of Martin Schulz- group’s chairman. He will have a difficult position to negotiate with the experienced and wily Portuguese, who has behind Schulz´ shoulders already negotiated and gained support from all EU member state governments including the one which are currently governed by the socialist (Zapatero´s Spain for instance).

Within the official “call for support” the Commission President Barroso on Wednesday, September 7 paid a visit to the political group S & D meeting  and spoke as a true “socialist, although he belongs to conservatives. Precisely this can be one of the reasons why mister Barroso is often being accused of chameleon-like attitudes. He manages to adapt well to any political environment and gives his speeches tailor-made to politicians of any political orientation and beliefs. Lots of members are looking forward to the next week Barroso´s speech at the plenary session in Strasbourg, France where members of all parliamentary clubs will be observing carefully. However the political opportunist, foxy and experienced politician and a talented negotiator Niccolo Machiavelli Barroso certainly handle everything also this time.

And now coming some photos of Barroso´s visit of our political club. I apologize for their poor quality, they have been taken from my iPhone. Voila ..hier we go!!!!

Projednávání strategie na Barrosa těsně před jeho návštěvou poslaneckého klubu.

Barroso přichází na nepřátelskou půdu poslanecké frakce Socialistů a Demokratů obklopen houfem novinářů.

Za chvíli budou novináři vyloučeni a Barroso pronese projev, ve kterém požádá socialisty o podporu.

Barroso dobře ukryt kdesi v davu novinářů po skončení jeho slyšení na našem poslaneckém klubu.

No a na závěr samotný autor blogu. Po skončeném slyšení již nedokázal udržet patřičnou pozornost a v nestřežený okamžik selhal a vyfotil sám sebe uprostřed nekonečného čekání na výtah.

Malé zelené plíce Evropské čtvrti- Park Léopold s Přírodovědným muzeem a Institutem Solvay.

Park Léopold a budova Institutu Solvay

Po levé straně  malé Place du Luxembourg- spolehlivý kavárenský a restaurační přístav před všemi případnými bouřemi v EP. Též neoficiální centrum Evropské čtvrt / Quartier européén.   

Pohled z EP na Place du Luxembourg

Výhled z 15. patra EP na čtvrť evropských institucí a staveniště těch nových.  A těžká otázka na závěr; je Brusel krásný? Ano nebo ne?

Výhled z kopule EP

 

Evropský parlament z boku, nepříliš fotogenický, nepříliš udržovaný, nepříliš čistý. „Prosím, Monsieur, račte vstoupit do své budoucnosti, boty si u nás zouvat nemusíte” pravila slečna a rozpustila se v dopolednim smogu.

Areál Evropského parlamentu

  

Park Léopold v sousedství Evropského parlamentu. Útočiště euroúředníků (zvláštní to národ nadlidí pečujících s příkladnou péčí o Evropu- ale jen do 3. odpoledne a mimo obědovou pauzu), ale například i pánů v nejlepších letech, co zvládnou vedle venčení psa i kouřit doutník a pročítat zadumaně Le Soir. Upozornění na závěr; čistota ani teplota vody ke koupeli zrovna neláká, ale není vyloučeno, že to stojí za to….

Parc Léopold / Leopoldpark

Rue de l´Orient / Morgenlandstraat/ Východní ulice číslo  129 (dům po levé straně úplně nahoře), můj nový domov pro nadcházející podzim a zimu. Oválný skleněný obr na horizontu je pak Evropský parlament- moje nové působiště. Deset minut pěšky do práce, začínám sám sobě závidět. A zítra první pracovní den. La vie es belle !!!!  

Moje ulice

Poměrně složitým matematickým výpočtem dochází Socioklub k přibližnému odhadu úrovně  nezaměstnanosti mezi pražskými Romy- 17 %. Toto číslo je pak dokonce nižší, než celostátní míra nezaměstnanosti ve skupině osob se základním vzděláním, která činí 19,6 %, což při odhadovaném počtu Romů v Praze znamená 1500 nezaměstnaných. Co se finančního příjmu týká, celou jednu třetinu příjmů u „problémových” romských domácností tvoří  „stálý plat v zaměstnání”, „sociální dávky” pak zajišťují přibližně srovnatelnou úroveň příjmů. „Důchod” dostává 15% domácností, „příležitostný výdělek” má 12% dotazovaných, „podporu v nezaměstnanosti” dostává 9%, „výživné” 4% respondentů. Rozšířené zneužívání soc. dávek a podpor, z kterého je tato etnická skupina často obviňována, se tak neprokázalo. Nízký je v Praze i počet vyplácených dávek pomoci v hmotné nouzi.

Pokud jde o problémy, které trápí nejvíc respondentů, mezi tři hlavní patří zejména „bydlení” (cca 23%),  „finanční problémy” (cca 22%) a „zaměstnání”(cca 20%).

Závažná jsou zjištění, která se týkají především bydlení. Překvapující je například vysoký počet 6 - 10 nájemníků na jeden byt u téměř u jedné čtvrtiny dotázaných. Zde se jedná pravděpodobně o důsledek sestěhování rodin po ztrátě vlastního bydlení. Zarážející je i fakt, že 6-10 lidí bydlí z jedné třetiny v bytech 2+1. S narůstajícím počtem členů domácnosti se přitom nezvětšuje automaticky i velkost bytu. Znepokojující  zprávou, vyžadující podrobnější analýzu, je též fakt, že z přibližného počtu šedesáti existujících romských občanských sdružení je zcela funkčních pouze něco kolem deseti.  Naopak povzbudivá je informace, že „rekvalifikaci” jsou silněji nakloněny osoby ve věku 23 až 29 let. Pozitivní je též fakt, že mladší ročníky (18-22 let) mají zcela zřetelně největší zájem ze všech sledovaných věkových skupin „hledat/ udržet si zaměstnání”. Dalším optimistickým údajem je zjištění, že většina dotazovaných (téměř 59%) neměla žádné problémy týkající se školy. V Praze je nadprůměrný podíl těch, kteří deklarují, že mají k Romům dobrý nebo stejný vztah jako k jiným skupinám obyvatel.

Zpráva kolektivu autorů společnosti Socioklub prokázala převážně dobrou či uspokojivou situaci Romů v Praze, stále probíhající začleňování této etnické skupiny do majoritní společnosti i vyšší zapojení do pracovního procesu. Přesto se některé rodiny při kumulaci bytových problémů, nezaměstnanosti, většího počtu dětí či zadluženosti dostávají  do velmi tíživé a komplikované situace, v nichž nezbytně potřebují aktivní sociální pomoc, terénní sociální práci a odborné poradenství. Tyto aktivity také Romové sami vysoce oceňují, váží si jich a dokáží je poměrně efektivně využívat. Praha má navíc dostatečné množství nástrojů i  pravomocí, aby dokázala zajistit lidsky důstojné podmínky pro život nejen pro chudobou ohrožené Romy, ale i příslušníky z řad majority či nově příchozí migranty.

Publikováno v únoru 2009.

Viktor Emil Frankl se narodil 26. 3. 1905 ve druhém vídeňském obvodě Leopoldstadt, který i navzdory druhé světové válce až do dnešních dnů zůstal centrem židovské Vídně. Měl dva sourozence: staršího bratra Waltera a mladší sestru Elsu. Franklovi rodiče, jak to ostatně v době vrcholícího mocnářství bývalo ve Vídni častým jevem, přišli z Čech. Franklova matka Elsa pocházela ze starousedlého pražsko-židovského patricijského rodu, otec Gabriel pak z jihomoravských Pohořelic. Na otce, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, vzpomínal Viktor  Frankl jako na přísného, ale v nejvyšší míře spravedlivého člověka. Svojí matku pak popisoval jako  nesmírně hodnou a zbožnou bytost.

„Celkem vzato, jsem spíše po otci. Vlastnosti, které jsem zdědil po matce, však vyvolávaly spolu s otcovými vlastnostmi v mé charakterové struktuře napjetí. Jednou mě jeden psycholog z univerzitní psychiatrické univerzity v Innsbrucku testoval pomocí Rorschachova testu a potom tvrdil, že něco takového dosud neviděl, takové rozpětí mezi extrémní racionálností na jedné straně a hlubokou emocionálností na druhé. Mám za to, že tu první jsem pravděpodobně zdědil po svém otci, druhou po matce. [1]

První světová válka, kterou Frankovi strávili částečně i v jihomoravských Pohořelicích, způsobila rodině vážné ekonomické problémy. Jak Frankl později vzpomínal, chodívali  často žebrat o chléb do selských usedlostí a krást na pole kukuřici. Po skončení války nastupuje na gymnázium. Na jeho vyšším stupni se mladý Frankl začíná vydávat vlastní cestou. Vliv na jeho formování má četba Werfla,  Tolstého, Dostojevského či přírodní filozofie Wilhelma Ostwalda nebo Gustava Fechnera. Mladý Frankl se začíná čím dál více zajímat o psychologii. Jak Frankl později ironicky připouštěl, na jeho životní směřování měla vliv i jedna shoda okolností.

Narodil jsem se v Czernin-gasse číslo 6 šikmo naproti domu, kde nějakou dobu pobýval Alfred Adler, zakladatel individuální psychologie. Místo zrození třetího vídeňského směru, logoterapie, tedy není příliš vzdálené od druhého vídeňského směru, Adlerovy individuální psychologie. [2]

Navštěvuje přednášky filosofie a kursy aplikované a experimentální psychologie na lidové univerzitě (Wiener Volkshochschule) a také přednášky na psychiatrické univerzitní klinice (Wiener Universitätsklinik für Psychiatrie), čímž se dostává do kontaktu s psychoanalýzou, nejdříve s významnými Freudovými žáky Eduardem Hitschmannem a Paulem Schilderem, později vede intenzivní korespondenci i se samotným Sigmundem Freudem. S Freudem jsem nejen korespondoval, ale jednou jsem ho i náhodně potkal. „To už jsem nebyl středoškolák, ale student medicíny. Když jsem se mu představil, hned se mě zeptal: „Viktor Frankl- Vídeň, 2. okres, Czerningasse 6, dveře 25- není liž pravda? Souhlasí, potvrdil jsem. Jak se zdá, znal mou adresu na základě dlouholeté korespondence již zpaměti. [3]

V roce 1923 dokončuje svá gymnaziální studia prací Zur Psychologie des philosophischen Denkens” (K psychologii filozofického myšlení - psychoanalyticky orientovaná patografie o Arthurovi Schopenhauerovi). V téže době také publikovat  první články v přílohách deníků. V roce 1925 vychází první Franklův vědecký článek “Zur mimischen Bejahung und Verneinung” (K mimickému přitakání a nesouhlasu) v Mezinárodním časopise pro psychoanalýzu (International Zeitschrift für Psychoanalyse). Setkává se též osobně se Sigmundem Freudem, ale v polovině dvacátých let  má na něj již větší vliv koncepce Alfreda Adlera.

Franklova politická orientace a mimořádné intelektuální schopnosti jej také přivádí na post výkonného předsedy socialistických středoškoláků celého Rakouska. K psychologickému pokušení přibylo i pokušení sociologistické. Vždyť  jsem byl jako středoškolák po léta funkcionářem Socialistické dělnické mládeže a roku 1924 po nějakou dobu výkonným předsedou socialistických středoškoláků celého Rakouska. Moji přátelé a já jsme se dlouho do noci potulovali po Prátru a nediskutovali jen o alternativách Marx nebo Lenin, nýbrž také o alternativách Freud nebo Adlel. [4]

Frankl vstupuje do Vídeňského spolku pro individuální psychologii (Wiener Vereinigung für Individualpsychologie), v jehož časopise (International Zeitschrift für Individualpsychologie) uveřejňuje článek “Psychotherapie und Weltanschauung” (Psychoterapie a světový názor), kde se snaží v pouhých dvaceti letech vyjasnit hranice mezi psychoterapií a filozofií. Klade zde zvláštní důraz na problematiku smyslu a hodnot, což se stane celoživotním motivem jeho práce. V druhé polovině dvacátých let Frankl na veřejných přednáškách a kongresech začíná používat termín „logoterapie”. V téže době se také počíná odklánět od Adlerova ortodoxního přístupu. Nesouhlasil s jeho názorem, že neuróza je pouhým prostředkem k dosažení účelu. To také přispělo k jeho pozdějšímu vyloučení z Vídeňského spolku  pro individuální psychologii. Franklův zájem se přesouvá od teorie k praxi. Ve Vídni a dalších šesti městech organizuje poradny pro mládež, které poskytovaly mladistvým v duševní tísni bezplatné poradenství. Pomáhají mu přitom August Aichhorn, Rudolf Dreikurs, Charlotta Bühlerová a další. V roce 1930 ještě jako student medicíny začíná samostatně pracovat v psychoterapeutické ambulanci na vídeňské universitní psychiatrické klinice (Universitätsklinik für Psychiatrie), kde se po promoci v témže roce stává Frankl asistentem. Po promoci na lékařské fakultě Frankl začíná působit na univerzitní psychiatrické léčebně, později, v roce 1933, přechází na psychiatrickou léčebnu „Am Steinhof”, kde vede tzv. „pavilón sebevražedkyň”.

Od tohoto roku začíná používat výrazu “existenciální analýza“, který roku 1939 podrobně teoreticky rozpracovává ve svém článku “Philosophie und Psychotherapie. Zur Grundlegung einer Existenzanalyse” (Filozofie a psychoterapie. K základům existenciální analýzy). V časopise “Sozialärztliche Rundschau” popsal neurózu z nezaměstnanosti v článku “Wirtschaftkrise und Seelenleben von Standpunkt des Jugendberaters” (Hospodářská krize a duševní život z hlediska poradce pro mládež). Poukazuje zde na fakt, že pro mladé, nezaměstnané lidi je pocit prázdnoty života horší, než vykonávání nějaké bezplatné činnosti. Zabývá se Husserlovou a Schelerovou kritikou psychologismu, filosofy existence a existenciálně orientovanými psychiatry (K. Jaspers, L. Binswanger, V. von Gebsattel). Začíná kritizovat hlubině psychologické metody a jejich pojetí člověka (antropologii), uvědomuje si nutnost “duchovní dimenze”.

Roku 1938 si Frankl plní svůj sen a otevírá si soukromou praxi odborného neurologa a psychiatra. Jen pár měsíců po jejím otevření však v březnu roku 1938 hitlerovské oddíly vtrhly do Rakouska. Přímo na osudný den Frankl vzpomínal takto: V tento politicky tak závažný večer jsem měl nic netuše přednášku, pro niž kolega, za něhož jsem zaskakoval, zvolil název „Nervozita jako příznak doby”. Náhle někdo rozrazil dveře a stál tu plně uniformovaný esesman. Copak to bylo možné za Schuschnigga? Ptal jsem se sám sebe. Esesman zřejmě chtěl přednášku narušit a přinutim mě k jejímu ukončení.  Tu jsem si pomyslel: Všechno musí být možné. Mluv tak, aby zapomněl udělat, co zamýšlel! Upoutej jeho pozornost! A hleděl jsem mu do tváře a hovořil k němu. A on zůstal jako přikovaný ve dveřích, až jsem po půl hodině přednášku ukončil. To byl můj životní bravurní řečnický výkon! Spěchal jsem domů, zpívající, jásající a povykující demonstranti zaplnili Praterstrasse. Doma jsem našel svou plačící matku, v rádiu se právě Schuschnigg rozloučil s národem, právě hráli nevýslovně smutnou melodii. [5]

Po obsazení Rakouska nacistickým Německem, Frankl přijímá místo vedoucího neurologického oddělení Rothschildské nemocnice, která je určena na ošetřování Židovských pacientů. Upravuje zde v nebezpečí života diagnózy pacientů, aby nemuseli podstoupit eutanazii, tak, jak to nařídili nacisté. Frankl postrádal v soudobém zdravotnictví “lékařskou péči o duši pacienta”, a když bylo jasné, že se blíží deportace, začal psát první znění knihy “Ärztliche Seelsorge” (Lékařská péče o duši), která se měla stát jeho odkazem. Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával “pokyn shůry“. Když jsem se vrátil z procházky domů, padl můj pohled na kousek mramoru, který ležel na stole. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: “Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě ^[6].

Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly však musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu “The Unheard Cry For Meaning” .

Frankl po těchto zkušenostech přepracovává koncept logoterapie. O devět měsíců později, v září roku 1942, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Toto rozhodnutí ji později stálo život. Frankl si sebou do Osvětimi bere i hotový rukopis „Lékařské péče o duši”. Má jej zašitý v kabátu. V Osvětimi o rukopis přichází hned v prvních okamžicích, když musí při příjezdu odevzdat kabát. Toto „profesní neštěstí” hned v zápětí vystřídá obrovská životní náhoda. Jednalo se o jednu z těch šťastných událostí, které tak často rozhodovaly o bytí a nebytí táborových vězňů. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože jsem mezi lidmi, kteří tam byli posláni bezprostředně přede mnou nemohl najít nikoho známého, avšak dobře jsem zahlédl, že několik mladých kolegů bylo posláno napravo, šel jsem za zády Dr. Mengeleho okolo něho přece jen nakonec doprava. [7]

Tím si Frankl, aniž by to v ten okamžik tušil, zachraňuje život. Zůstat stát nalevo totiž znamenalo být poslán do plynové komory.  V extrémních podmínkách koncentračních táborů Frankl nachází existenciální potvrzení svých antropologických představ o sebedistanci a sebetranscedenci, ověření tezí o utrpení, vině, osudu a svobodě, tedy prověření platnosti vůle ke smyslu. „… v protikladu k Fredovu názoru, že vysoká míra hladu vyvolává vždy stejné projevy tohoto neuspokojeného pudu, tvrdí Frankl, že v koncentračním táboře učinil hlad z některých lidí bestie a z některých světce. Místo přijetí fyziologického determinismu tvrdí, že všechny volby jsou zapříčiněny tím, kdo volbu provádí. [8]

Po osvobození, které Frankla zastihlo v táboře  v Türkenheimu se Frankl vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy “Ärztliche Seelsorge” a v pouhých devíti dnech knihu “Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager”, kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem “… trotzdem Ja zum Leben sagen”.

Po válce začíná pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Do života tak uvedl něco, co koncem 40. let dostává název  „třetí vídeňská škola psychoterapie”. Koncem roku 1945 se Frankl také stává přednostou Vídeňské neurologické polikliniky (Wiener Neurologischen Poliklinik). Na této klinice stráví dalších 25 let. Habilituje se rekonstruovaným textem knihy “Ärztliche Seelsorge”. Na zdejší poliklinice se také Frankl seznamuje se svojí budoucí ženou Elli.

1946. Konám visitu na svém neurologickém oddělení vídeňské polikliniky v doprovodu štábu svých lékařských spolupracovníků a ubírám se k dalšímu- tu se ke mně přiblíží mladá zdravotní sestra a prosí mě jménem svého šéfa o lůžko pro čerstvě operovaného pacienta na mém oddělení. Slibuji, ona odchází s vděčným úsměvem a já se obracím ke svému asistentovi a ptám se ho „Viděl jste ty oči..?1947 se Eleonore Katharine, rozená Schwindtová stává mojí ženou. [9]

V polovině 50. let přicházejí první pozvánky na přednášky ze zahraničí. V roce 1961 mu Gordon Allport nabízí post hostujícího profesora na Harvardské univerzitě. V té době je Frankl již řádným profesorem Vídeňské university. Roku 1973 zakládá Joseph Fabry první logoterapeutický institut Viktor Frankl Institute of Logotherapy v Berkeley. Následně se na americké půdě v San Diegu koná první světový logoterapeutický kongres.

Kromě zaníceným popularizátorem logoterapie byl Frankl i vášnivým horolezcem (a to až do svých osmdesáti), cestovatelem a dokonce i pilotem.  Pilotní zkoušky složil a následnou pilotní licenci obdržel ve svých sedmdesáti. 17. března 1994 obdržel Viktor Frankl v Brně jako první Rakušan zlatou medaili Masarykovy univerzity. O měsíc později je mu v Praze udělen čestný doktorát Karlovy univerzity.  Viktor E. Frankl napsal 32 knih, které byly přeloženy do 27 jazyků.

Logoterapie (logos - smysl) se soustřeďuje na smysl lidské existence a jeho hledání.  Frankl byl inspirován existencialismem, fenomenologii i holismem. Frankl mluví o vůli ke smyslu v protikladu k principu slasti (vůli ke slasti - Freud) a k vůli po moci (Adler). Logoterapii charakterizuje Frankl jako metodu nikoli retrospektivní a introspektivní, ale jako metodu otevřenou do budoucna, k tomu, co má pacient splnit (není důležité to, co očekává od života, ale to, co život očekává od něho). Tento postup Frankl chápe jako vykročení od sebestřednosti neurotika do světa, kde lze smysl života nalézt spíše než ve zkoumání vlastní psýché. Pacient je zaměřován ke smyslu svého života a konfrontován s ním; smysl svého života nevynalézá, ale odhaluje (přesto Frankl kritizuje determinismus a zdůrazňuje lidskou schopnost sebeurčení). Smysl života neexistuje v abstraktní formě, mění se od člověka k člověku, ze dne na den. Jeho logoterapie se vlastně stává vyvrácením Nietzschova nihilismu, který popírá, že by život měl nějaký smysl.

Logoterapie („logos” řecky význam nebo slovo). Hlavní body Frankovy teorie. V ohnisku Frankovy práce stojí člověk jako celek, svoji práci tedy neredukuje pouze na určité části osobnosti. Člověk je pro Frankla bytostí trojdimenzionální.

Má dimenzi:

• Fyziologickou
• Psychologickou
• Noologickou

Třetí dimenze, dimenze noologická se vztahuje k lidské „vůli po smyslu”. A právě „vůle po smyslu” se stává ústředním tématem Frankovy teorie osobnosti. „Vůli po smyslu” Frankl vnímá jako soustředění usilování o nacházení smyslu ve složitých životních zkouškách i v každodenním životě.

Vůle ke smyslu

Člověk je osoba trojdimenzionální. Opomíjení fyziologických potřeb vede k tělesnému onemocnění a opomíjení psychologických potřeb je naopak příčinou emočních problémů. Protože noologická potřeba dimenze je stejně tak důležitá jako další dvě, opomíjení jejich potřeb působí problémy v samém jádru osobnosti. K uspokojení základních noických potřeb musí člověk uplatnit svou vůli ke smyslu. Vůle ke smyslu těsně souvisí se svobodou člověka. Uplatňování vůle ke smyslu na noické úrovni není totéž, co působení základních instinktů na úrovni fyziologické. Základní pudy jsou vrozené, avšak k morálnímu chování není člověk nikdy nucen; v každém takovém případě se pro morální jednání rozhoduje.

Životní smysl

Podle Frankla je hledání smyslu v životě odpovědností každého člověka. Smysl nelze do situace uměle vložit. Je již přítomen v každé situaci, s níž se jedinec setkává. Jen něm záleží, zda-li jej nalezne či nikoliv. Každá situace v sobě obsahuje smysl. Protože situace se den ode dne a hodinu od hodiny  stále vyvíjí, smysl přítomného okamžiku se mění s ní. Nikdy však nechybí. Objevování tohoto stále se měnícího smyslu se tak vlastně stává celoživotní výzvou, zkouškou, které je člověk vystaven.

Frankl přichází s tvrzením, že jedinec může objevit smysl v života trojím různým způsobem:

• Vykonáním činu
• Prožitím hodnoty
• Utrpením

Vykonání činu - do této kategorie spadá jakákoliv činnost, kterou vykonáváme, může jít práci, zájmovou činnost či sportování.   Každá činnost obsahuje skrytý smysl. Sociální pracovník může najít smysl své práce v přípravě romských dětí na bezproblémový vstup do života. Zametač ulice zase v dobře odvedené práci, kdy čisté a úhledné prostředí dobře působí na estetické vnímání lidí.

Aby člověk učinil z rutinní činnosti smysluplné lidské dílo, musí ji zacílit za hranici svého „já”. Sebetranscendence nevyžaduje nutně hrdinský čin. Jakýkoliv zdánlivě bezvýznamný čin, který je konán s ohledem na druhé, se stává sebepřesahujícím, vpravdě lidským a smysluplným.[10]

Prožití hodnoty

Jedná se o jakýkoliv opravdový lidský zážitek, který člověka obohacuje a povznáší. Může se jednat o umělecký dojem  z dobře naspané knihy,  z jarem kvetoucí dubnové přírody nebo obecně úspěšného lidského výkonu. Za nejhodnotnější lidský zážitek ovšem Frankl považuje lásku, která mimořádně zvyšuje vnímavost vůči plnosti hodnot. Může se jednat o lásku mileneckou, lásku k blízké osobě, ke starému příteli, lásku, kterou rodiče cítí ke svým dětem a ony naopak k nim. Může se jednat i o zduchovnělou lásku člověka, který se rozhodne pro službu druhým (Frankl jí nazývá agapé). Jen skrze lásku si dokážeme plně uvědomit vnitřní „já” druhého člověka.

Všechny krátkodobé, přechodné a okamžité způsoby naplňování smyslu, které jedinec objevil od svého raného mládí, by ho měly přivést k dlouhodobému životnímu smyslu, tj. k osobnímu povolání. Například člověk, který v dětství ochraňoval slabší a bezbranné a nemlčel, když byl svědkem bezpráví a nespravedlnost, by se měl stát soudcem či policistou. Tak bude daný člověk moci dále uplatňovat své „pnutí ke spravedlnosti” spojené s osobním uspokojením.

Utrpení

Ačkoliv není lidmi vyhledáváno, přesto tvoří součást našich životů a je obsaženo v různém množství v životě každého z nás. Podle Frankla může být život naplněn smyslem nejen prostřednictvím tvorby zážitků, nýbrž i prostřednictvím utrpení.

Logoterapie hovoří o „tragické triádě” jako o něčem, co dává příležitost pro nejhlubší lidský růst. Člověk, který je vystaven nevyhnutelné situaci, z které není úniku, člověk, který se postavil tváří v tvář osudu, tím vlastně dostal poslední a největší příležitost naplnit svůj život. Frankl poukazuje na to, že na rozdíl od psychoanalýzy, která pacientům umožňuje vyrovnávat se s relativně příjemnými životními situacemi, logoterapie jim pomáhá vytvořit si takové postoje, které jim umožňují vyrovnat se s utrpením. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství, a tím objeví konečný smysl v životě.

Existenciální vakuum

Existenciálním vakuem trpí ti, kteří v životě postrádají smysl. Existenciální vakuum stojí za sebevraždami též celé řady zjevně úspěšných a zámožných lidí. Fenomén existenciálního vakua Frankl vystihuje jako „nedělní neurózu”. Rutinní práce v zaměstnání způsobuje, že člověk pozapomíná na svojí vnitřní prazdnotu. Ve volném čase, např. o víkendech je však její účinek zasáhne plnou silou, protože se jim najednou uvolní čas, který využívají přemýšlením o životě. Existenciální vakuum doléhá neobvykle silně též na lidi v důchodovém věku.

Podle logoterapie jej lze dosáhnout třemi způsoby: prováděním nějakého činu, zakoušením nějaké hodnoty (přírody, kultury, lásky), utrpením (smysl utrpení, který přesahuje intelektuální schopnosti člověka, Frankl nazývá suprasmyslem). Podstatu lidské existence vidí logoterapie v odpovědnosti člověka za vlastní život. Je-li vůle člověka ke smyslu zmařena, může být kompenzována vůlí k moci, k penězům nebo k libosti. Jindy vzniká existenční frustrace, která může vyústit v noogenní neurózu. Noogenní neurózy mají původ v noos (mysl, duch), nikoli v psýché jako ostatní (psychogenní) neurózy. Noogenní neurózy pramení v konfliktech mezi jednotlivými hodnotami, v morálních konfliktech (duchovních problémech). Člověk k životu potřebuje noodynamiku - napětí mezi smyslem jeho života a jeho úsilím o toto naplnění. Nevidí-li člověk smysl, pro který stojí za to žít, je naplněn existenčním vakuem (Frankl je nazývá kolektivní neurózou XX. století), které se projevuje především stavem nudy. Logoterapie užívá jako metodu techniku paradoxní intence. Vychází z teorie hyperreflexe (přehnaná pozornost, např. strach navodí to, čeho se obáváme) a hyperintence (přehnané usilování, znemožňuje to, co si přejeme). Paradoxní intence záleží ve zvratu pacientova postoje, v nahrazení jeho strachu paradoxním přáním; např. fobický pacient je vyzván, aby si alespoň na chvíli přál to, čeho se nejvíce bojí. Významnou úlohu při vytváření paradoxních intencí hraje schopnost kritického pohledu na sebe sama, smyslu pro humor.

[2] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 17.

3 Tamtéž, str. 38.

[3] Tamtéž, str. 45.

[4] Tamtéž, str. 45.

[5] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 59.

[6] Tamtéž, str. 65.

[7] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 75.

[8] Drapela, V.: Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 1997, str. 147.

[9] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 109.

[10] Drapela, V.: Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 1997, str. 149.

My name is Jakub Štědroň and I was born on 22/5/1979. After graduating from a business academy, I studied at the College of Journalism and in 2000 I began studying cultural theory at the Faculty of Arts at Charles University, which I successfully completed in 2007. During my studies, I had several short-term attachments at the Institute of Ethnology of the Academy of Sciences of the Czech Republic and took part in in-the-field research of Roma communities for the Socioklub association. I, in part, utilized the subject of national minorities and multiculturalism when writing my thesis, which concerned the past and present of the phenomenon of positive discrimination (affirmative action) in the United States of America. I would also like to devote myself to this subject during my doctorate studies, which I began in 2008.

During the summer holidays in 2002 and 2003, I worked for a total of 8 months in the USA in summer camps, first in the state of Wisconsin as an assistant kosher baker at the Ramah Jewish camp, and a year later as a tennis instructor at the Arrowhead sports camp in the suburbs of Philadelphia, in the state of Pennsylvania. After both camps ended, I continued working in various manual labour positions, e.g. at the University of Wisconsin, in the town of Whitewater. Starting in 2005, I have always spent part of the summer, at first participating in and then also in actively co-organizing, summer voluntary worcamps in Vienna, Austria. Their objectives were varied reconstruction and artistic activities, and in addition to the participation of volunteers from the entire world, children and adolescents with various types of physical and mental disabilities also took part. This summer I would like to continue being an instructor in Vienna in our worcamp, which shall focus on gardening work in the parks of Vienna.

Since September 2006, I have been working at Prague City Hall. I originally began working there as a specialist in national minorities, and since March 2007, I have been working as an assistant to the Prague Social Ombudsman.  My work consists of social consultancy and helping primarily senior citizens and disabled citizens.

From October 2008 to February 2009, I was in a short-term, five-month work attachment at the European Union Agency for Fundamentals Rights in Vienna, in the Communication and Awareness Rising Department. Here, one of my duties was preparing, in cooperation with Vienna City Hall, a great competition and amusement event, Diversity Day (Der Tag der Vielfalt) for a total of 3,000 students from Austria, and also the Czech Republic, Slovakia and Hungary.

My hobbies include geography, literature, politics, and culture. I am intensely interested in public events, and together with friends, we have been organizing the Earth Day celebration for children and their parents in Prague 6, in the Šárecké valley, since 2003. It includes various games and also the cleaning up of rubbish. We receive a grant from the Municipal District Authority of Prague 6 for the event.

So, what was it like? First of all, I had picked a rather complicated (cheap) way of getting to Columbus: a flight from Vienna to New York’s JFK airport via Amsterdam (Schiphol), and then a Greyhound bus from midtown Manhattan to downtown Columbus. This meant that I first had to get from JFK to Manhattan using public transport (which takes around an hour and a half), get a bus ticket, and then spend the entire night and morning on the bus. The upside was that I had a little time to meet with my friend Josef from Canada, whom I had met at a French course in Brussels (the one just before going to the College of Europe) and who is now studying city planning at Columbia University.

I arrived in Columbus around noon. The Greyhound had given me the chance to catch a glimpse of cities like Philadelphia and Pittsburgh, and a lot of pretty boring countryside and highwayscapes. I did manage to get some sleep, so that I could start doing campaign-related things once I arrived at my field office on East Rich Street.

Columbus is actually a nice city: a million inhabitants in Franklin County, quite an impressive skyline for a city that size, and three nice neighbourhoods close to downtown: the German village, where 19th century brick buildings give a somewhat European feel, the Short North, where you can find many bars between downtown and the Ohio State University campus, and Bexley where I lived with my host family, the Sellmans. Bexley is a separate municipality that starts around five kilometres outside downtown. It’s a very nice area, a garden suburb: tree lined streets and lots of big houses with nice yards. I felt very lucky to be staying there, especially because my host family are real europhiles: Karen and Jerry met when they were on exchange in Switzerland, and their daughter Megan is married to a German guy, so their cute baby Miriam is bilingual.

An average campaigning day looked like this: I’d arrive at the field office between nine and ten in the morning, to stay there or to head out to a field office somewhere else in Franklin County (often Hilliard, where the grassroots field office was in a pretty cool garage). Until around 4 pm., we were mostly calling people (if we caught someone at home), asking them who they were going to support: if it was Barack, we’d ask them to vote early (which was possible for almost a whole month by mail or in person) and whether they would have time to volunteer. In the late afternoon, it was canvassing time, going from door to door basically asking the same questions. And we were quite successful: on the last few days before the elections the lines at the only early voting location in the county were up to 6 hours long (90% voting Obama) and we almost didn’t know what to do with all the new volunteers; as a consequence, during the weekend before the election, more experienced volunteers like myself (you become a ‘veteran’ within a week) were helping out with coordination rather than doing the main volunteer activities, calling and knocking on doors. At that point, I was happy to leave them to the newbies, as some voters were being ‘hit’ more than twice a day. In general, I really enjoyed canvassing though: you get to talk to all kinds of people, from wealthy professionals to people living on social security, from Somali immigrants to gay couples sharing nice suburban homes. Some other things I did were less exciting but also necessary: folding brochures and writing postcards to voters, for example, are pretty mind-numbing activities. After getting back from a canvas, after 6 pm.. there were often some idle hours during which we would relax a little and grab something to eat. Then, data would start pouring in from field offices across the county: the results of the phone calls and canvasses. Data entry is essential: the best canvasser is useless unless her findings are processed in time, so that it is known who has been called or visited yet and who hasn’t, and where Obama supporters can be found. I’d spend the rest of the night doing data entry, usually finishing off at around ten or eleven. An exception were the final days before the election, when I often stayed until after midnight.

I’ve been using the term ‘we’ a lot. Who were ‘we’? Volunteers and some interns from all across the country: there would always be a large group of locals from the Columbus area, but they often stayed for just a few hours, so a large part of the hard core of volunteers were from out of state: lots of New Yorkers, Californians, people from New England and a handful of Southerners. This is one of the effects of the electoral college with its principle of ‘the winner takes it all’: their states had essentially been decided already, so for those who wanted to get Barack elected it made much more sense to come to Ohio (or another battleground state). At the Rich Street office, I was the only continental European, although there were quite a lot of Brits: around six who were there for more than a week, and a group of eighty (!) Labour Party canvassers who flew in for the last four days. In terms of age groups, we were also very diverse: students, professionals who had taken some time off, and quite a lot of pensioners. It was amazing to see how much a polarised election like this one can inspire people to become politically active: the number of volunteers was staggering, far greater than anything you would see in a system with proportional representation. Part of it also had to do with George W. Bush’s horrific legacy and Barack’s charisma of course, but I would still estimate that American elections mobilise far greater amounts of political activists than European ones (at least on the continent).

Obama speaking in Columbus

The peak of excitement (before election night itself, of course) came on Sunday before the elections: on November 2nd, Obama himself came to Columbus to speak to a crowd of 60,000 at the Ohio State Capitol, and I was working the section for disabled people together with many of my friends from the Rich Street office! Now I had already been working at the rally on October 24th, where Michelle replaced her husband who was visiting his grandmother in Hawaii at the time, and I did end up on the seats right behind her and get to shake her hand there, so I was used to something. But the rally at the State Capitol beat that: it was so much more massive, and Barack himself was there! He gave a marvellous speech, and I got a really good look at him because the disability section was close to the stage. I especially liked this part of his speech:

Yes, government must lead the way on energy independence, but each of us must do our part to make our homes and our businesses more efficient. Yes, we must put more money into our schools, but government can’t be that parent who turns off the TV and makes a child do their homework.We need a return to responsibility and a return to civility. Yes, we can argue and debate our positions passionately, but all of us must summon the strength and grace to bridge our differences and unite in common effort - black, white, Hispanic, Asian, Native American; Democrat and Republican, young and old, rich and poor, gay and straight, disabled or not.

Some of my friends stood even closer and got to shake Barack’s hand after the rally, and I somewhat regret that I was not as eager to get to him. I got to talk to John Glenn, however: he was the first American to orbit the earth in 1962, then became the Ohio Democratic senator for 24 years, and returned to space at the age of 77. The cool thing about it is that my father and uncle also got Glenn’s autograph back in the sixties when he was on a world tour and stayed in the Hotel des Indes in The Hague, across the street from the house that my grandmother still owns. Two days later it was November 4th: election day. I had a really nice task, get-out-the-vote canvassing. This entailed knocking on doors of voters whom we had identified as Obama supporters to make sure they did vote. This was very rewarding work: I was in an African American neighbourhood, and it was touching to see how much the election meant to people. Some even thanked me for what I was doing. It might sound strange, but hearing someone say “Thanks for doing this” makes your work a lot more meaningful. After a day of knocking on doors, I reported back to the Rich Street office, where we watched the first results coming in. Then we headed to the election night party that was organised in a big hotel downtown. When we entered the hotel, we heard frantic cheering upstairs, so we ran there as quickly as we could, to find that Fox News had announced that Obama had won Ohio. We quickly joined the celebrations, as this was basically the final decision: at that point, John McCain would have needed several upsetting wins in Democratic states to make up for the loss of Ohio. I still regret that we didn’t get to the hotel one minute earlier though: it would have been more exciting to be watching as the results were being announced; now it was kind of like running into a pub in the Netherlands thirty seconds after the Dutch football team has just scored a goal in overtime during the World Cup final. The rest of the night was great, with parties at several locations and happy people everywhere. Some people (including myself) were also too tired to properly celebrate though; that was a pity.

Reunion in Canada

I left Columbus on Thursday to go to Canada: this year was my last chance to catch my friends from my 2005 exchange at the University of Western Ontario in London while they were still there. We had a little residence reunion which was great, and I spent another four days hanging out with my friends (thanks again Mal and Emily for letting me stay with you!!). I then went to New York city, where I stayed at Josef’s place for a couple of nights, checking out museums and exploring the city, and spent the weekend at my cousin Ashley’s in Amherst, Massachusetts. On Monday (November 17th), I took the bus to Hartford, where my uncle Kees picked me up to take me to New York in his bus. Unfortunately, I had caught the flu during the weekend and had a fever, which made the flight back to Europe from that night not very pleasant. By the time I got back to my parents’ around 24 hours after leaving Amherst, I had developed a light pneumonia, which I’m still recovering from as I write this. Although it ended with some pneumonia, my four-week trip to North America was absolutely great: I made tons of new friends, experienced the US from the inside, shook hands with the future first lady, talked to an astronaut, saw the current president-elect speak, caught a glimpse of Brian the Backstreet Boy (Sarah and I ran into his arrival at a concert venue in London), and attended a public interview with Paul Simon in a bookstore in New York (he also sang and played the guitar!). Worth it!

Author: Adriaan Bayer, For more information, please, visit Adriaan Beyer´s Blog

http://adriaanbayer.wordpress.com/