Černá Hora - Opatrné snění o demokracii

Nestává se často, aby na mapě Evropy přibyl nový stát. Letošní květen se to přesto stalo. Z pěnivých vod Jadranu, z tmavomodrých kaňonů pohoří Durmitor a blyštivé hladina Skadarského jezera se zrodila Černá Hora. Vlastně se jednalo spíše o znovuzrození. Vždyť první samostatný státní útvar Černohorců, království Zeta existovalo již před tisícem let a černohorskou samostatnost naposledy potvrdil i Berlínský kongres 1878.  Poslední vznik Černé Hory se udál až nebalkánsky klidně. V referendu, jehož přísné podmínky určila  Evropská unie, zvítězili těsně stoupenci nezávislosti. Tím se tak definitivně rozvedlo Srbsko- Černohorské manželství, které beztak fungovalo jen na papíře. Vítězné referendum bylo především úspěchem černohorského premiéra Mila Djukanoviće, který se dokázal rozloučit se Srby právě v okamžiku, kdy jejich neschopnost (či neochota) vydat válečného zločince Radko Mladiče Haagskému tribunálu začala blokovat i černohorské vyhlídky na členství v EU. „Volby potvrdily, že Černá Hora je politicky velmi stabilní, neuhýbá z cesty do Evropy a má vedení, které v nadcházejícím období s podporou občanů podnikne zásadní kroky k evropské integraci“ řekl Djukanovič po dalším vítězství, tentokrát v zářijových parlamentních volbách.  Právě rychlé členství je dalším z cílů, které si vytyčil sebevědomí černohorský premiér. Ale zde se jeho doposud úspěšné politické tažení může zaseknout. Evropský komisař pro rozšiřování Olli Rehn totiž jasně prohlásil, že do Evropské Unie žádná zkratka nevede.

Navíc je reálná hrozba, že se Dukanovič může nakonec stát pro Černohorce stejnou komplikací, jako Mladič pro Srby. Pojďme se u jeho postavy zastavit. Poprvé se objevuje na scéně v roce 1989 jako nejschopnější z trojice  mladých a nadějných reformátorů (dále Momir Bulatović a Svetozar Marovic), kteří v tzv. proti-byrokratické revoluci odstavují v Černé Hoře dosluhující post-titovské vedení od moci. Slibují méně byrokracie a více dialogu a jejich stoupenci je nazývají mladými, krásnými a chytrými (mladi, lijepi i pametni) . Nastupující reformní komunisté jsou zcela oddaní jugoslávskému prezidentu Slobodami Miloševičovi a Milo Djukanovič je přesně v den svých 29. narozenin jmenován premiérem Černé Hory. (Jen pro zajímavost Bulatovič se stává v této svazové republice prezidentem a Marovic předsedou parlamentu). Pro Mila, který se celý svůj život pohyboval v politice, se premiérský post stal prvním stálým placeným zaměstnáním. Za pár měsíců dává Miloševič vděčnému Djukanovičovi  možnost vše oplatit.   V rozpadající se Jugoslávii totiž propuká válka a jsou to právě černohorské oddíly, které ze svého území odstřelují nedaleký Dubrovník. Djukanovič bojující vojáky opakovaně povzbuzoval i legendárními výroky typu „začínám nesnášet šachy“ v narážce na chorvatskou vlajku připomínající šachovnici. V té době si ale Djukanovič začíná uvědomovat, že i on sám je součástí politické šachovnice, kde jen promýšlení  více tahů do předu může odvrátit předčasný konec hry. V roce 1992 ještě nezapomene horlivě podpořit vznik Miloševičovi „nové malé Jugoslávie“. Právě v této době, ve které se „zbytková Jugoslávie“ noří to temna těžké hospodářské recese způsobené válkou a hospodářskými sankcemi přichází na geniálně jednoduchý plán, jak zachránit alespoň černohorskou státní pokladu. Stát se zapojuje do pašování cigaret a praní špinavých peněz a to tak úspěšně, že si malý stát rychle získá přezdívku republika Philip Morris  Princip byl vzhledem k blízkosti italských hranic jednoduchý. Bezcelně nakoupenými cigaretami se z černohorských přístavů zásoboval italský černý trh. Na celé transakci vydělávala italská mafie a malá skupina vlivných soustředěná kolem Mila. Přesto se mu musí přičíst k dobru, že vždy ohlídal, aby se podstatná část „zisků“ přerozdělila mezi Černohorce formou pravidelně vyplácených platů státních zaměstnanců či důchodů (např. v Srbsku to pravidlem nebylo).

V polovině devadesátých let však již politicky dozrávající Dukanovič dokáže vycítit změnu politického klimatu v okleštěném soustátí i slábnoucí oblibu Miloševiče mezi lidmi.  Když v roce 1996 otřásaly Srbskem mohutné protesty vyvolané zfalšováním místních voleb, Milo se rozhoduje definitivně vystoupit z Miloševičova stínu a vydat se vlastní cestou. Stačila mu k tomu jediná věta pro srbský týdeník Vreme: Slobodan Miloševič je překonaný politik. Aby se jasně odlišil, začíná hovořit o nutnosti reforem, demokratizace a poprvé taky o větší autonomii pro Černou Horu. Přitom po očku sleduje, jak na něho reflektuje Západ. V době vrcholící krize v Kosovu je přerod bývalého nadějného stranického aparátčíka v demokrata západního střihu dovršen. Černá Hora se pod jeho vedením stává neutrální půdou a navíc otevírá své hranice pro tisíce uprchlíků z těžce zkoušené Bosny i Kosova. Dalším nesporným úspěchem bylo, že se mu podařilo udržet mezietnický smír s albánskou menšinou v době, kdy Kosovo sužovala občanská válka a situace v Makedonii byla jen o málo lepší. Ve stejné době  se již „polepšený“ Djukanovič stává politikem, který byť ne zrovna oblíben, získává alespoň určitý respekt západu díky své ostré proti Milošovičovské rétorice.

Po jeho pádu začíná ovšem pro Djukanoviče problematické období. Západ přeorientoval svojí pozornost na nastupující generaci moderních „prozápadních“ srbských politiků (Zoran Dzindic, Vojislav Kostunica) a navíc se o něj začíná znovu zajímat italská justice. V roce 2004 se italské ministerstvo zahraničí nechá slyšet, že vstoupí-li někdy Djukanovič na italskou půdu, bude zatčen. Pragmaticky uvažující černohorský politik dobře ví, že jediný způsob, jak získat mezinárodně platnou imunitu a vyhnout se trestnímu stíhání je suverénní Černá Hora a on v jejím čele. V té době je již jaderská mini republika  (rozloha i počet obyvatel přibližně odpovídá Jihočeskému kraji) v podstatě nasměrovaná k samostatnosti, ať již samostatnou daňovou a celní politikou, nebo snad ještě viditelněji zavedením Eura jako jediného platidla na svém území. Djukanovič opět vycítí příležitost a pouští se do nejriskantnější hry svého života. V zemi, kde Černohorci netvoří ani polovinu populace a Srbové kolem třetiny, a kde jsou navíc obě menšiny protnuty tisíci po generace uzavíraných smíšených se snaží všechny přesvědčit, že v samostatném státě dosáhnout všichni vyšší životní úrovně než v tandemu s „churavějícím starším bratrem“. Jako nejsilnější stoupenci samostatnosti kromě velké části Černohorců  vystupovali především etničtí Albánci a muslimští obyvatelé černohorsko-srbského pohraničí nazývaného Sandžak. Jejich hlasy nakonec rozhodly o té nejtěsnější možné výhře stoupenců nezávislosti v letošním referendu.

To byl tedy ve zkratce medailonek muže, který se ve svých 44 letech stihl stát premiérem, pak prezidentem, aby se poté vrátil zpět do premiérského paláce. Mezi jeho největší úspěch patří „sametový rozchod“ se Srbskem i úctyhodný nárůst zahraničních investic související s důvěrou v nový stát i jeho turistický potenciál. Současně ale platí, že se Djukanovič stává čím dál silněji spíše brzdou demokratizace Černé Hory. Jeho dominantní postavení na černohorské politické scéně se dá mezi demokraticky zvolenými politiky východní Evropy (proto záměrně neuvádím Alexandra Lukašenka) srovnat snad jen s neotřesitelnou pozicí kremelského vládce Putina. Pro oba politiky též platí, že mají pod svojí kontrolou plně nejenom policejní aparát, ale i státní média. Na ta soukromá pak vyvíjejí nesmírně silný tlak. V obou případech též platí, že došlo k silnému propojení vládních špiček a některých „spřátelených“  podnikatelských kruhů, které vyústilo v celou řadu netransparentních privatizací. Na atmosféru korupce, organizovaného zločinu prorůstajícího do státní správy, nájemné vraždy i řízenou úřednickou šikana pak upozorňuje v obou zemích celá řada nevládních organizací, jejich činnost se jak v Rusku tak v Černé Hoře stává čím dál těžší až nemožnou. Oběma politikům navíc hrají i ekonomické oživení zapříčiněné ať již  vysokými cenami ropy a zemního plynu (v případě Ruska) či rostoucích zisků z cestovního ruchu (Černá Hora).  Přes množství podobností se přesto Černé Hoře nachází v lepší pozici. Vedle Djukanovićem vedené koalice (postkomunisté a sociální demokraté) a koalice srbských stran, které se ještě nevzpamatovaly z odchodu Miloševiče, nadto pak z čerstvé nezávislosti,  se na politické scéně  stává čím dál viditelnější Hnutí za změnu. Tato strana vzešlá z opozičního podhoubí je vedena uznávaným ekonomem Nebojšou Medojevićem, a právě do něj  demokraticky smýšlející Černohorci vkládají čím dál větší naděje. Výhodou Černé Hory pak je i fakt, že na cestě ke svému členství v Evropské unii bude vystavena bedlivé kontrole a každý prohřešek proti demokracii bude po zásluze potrestán. Trest vyřazení ze skupiny kandidátských zemí by pak byl pro Djukanoviče skutečnou katastrofou, protože dobře ví, že  pro Černou Horu neexistuje alternativa.   To si plně dobře uvědomuje i Djukanovič, který  poté, co jako politik dosáhl v této zemi všech myslitelných cílů, musí splnit ještě cíl poslední a nejtěžší. Umět v čas odejít ve chvíli, kdy začne být své zemi na obtíž.

Publikováno v roce 2006

Štítky: , , , ,

Tento článek byl vložen on Pátek, Červen 26th, 2009 at 0.07 a je v rubrice 3. Vlastní články. Sledujte komentáře pomocí RSS 2.0. You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply