V říjnových volbách se nerozhodovalo jen o budoucnosti Polska, ale do určité míry i o vývoji v Evropě a v jistých ohledech i světa. Vždyť vítězství liberální Občanské platformy nejspíše znamená zemětřesení v zahraniční politice našeho čtyřicetimilionového souseda. Například pro polsko - americké rozhovory o raketové základně to může znamenat výrazné zpomalení. Vždyť novým ministrem zahraničí by měl být podle všeho bývalý ministr obrany v Kaczyńského vládě Radek Sikorski. Tento respektovaný mladý politik s diplomem z Oxfordu hodlá vrátit na jednací stůl i otázku zrušení vízové povinnosti pro Poláky. Američané tak pro svá vyjednávání dostanou toho nejtvrdšího možného partnera a rozhovory se od těch americko-českých budou diametrálně lišit.. Tak silného proamerického spojence jako byl premiér Jaroslaw Kaczyńský už ve Varšavě asi nenajdou. Donald Tusk jako nový premiér hodlá stáhnout i 900 polských vojáků z Iráku (pro úplnost je ovšem zapotřebí dodat, že tyto vojáky tam poslal již socialistický prezident Kwasńiewski). Ti tvoří jeden z nejpočetnějších zahraničních kontingentů v těžkými nepokoji zmítané zemi a pro administrativu amerického prezidenta George Bushe to představuje citelné oslabení.
A o čem tedy výsledek voleb svědčí? Především o vzrůstající síle proevropského myšlení dnešního Polska. To reprezentuje zejména městské obyvatelstvo, mladší lidé a vysokoškoláci. V Polsku tak, zdá se, poprvé převážil hlas náměstí, vysokých škol a podnikatelů nad návsí, kostelem a rodinnými farmami chudého východu a jihovýchodu země. V přeneseném významu tak prohrálo Polsko tradiční, katolické, venkovské a nacionalistické. Prohrála země, která se uzavírala před světem, ve svých sousedech místo spojenců viděla spíše nepřátele a v Evropské unii jen nový, sice kultivovanější, ale ještě efektivnější nástroj poroby nezávislých států a jejich národů.
A o čem dál tyto volby vypovídají? Jestliže v roce 2005 panovalo rozčarování a znechucení z korupčních afér a skandálů levice, nyní došlo u velké části Poláků ke zklamání z konzervativně národovecké politiky pravice. Navíc politika lustrací a honu na „komunistické čarodějnice“ nebyla odpovědí na problémy obyčejných lidí. Dekomunizace společnosti a vyrovnávání se s minulostí byly silnými tématy polské společnosti devadesátých let. Dnešní Polsko ale trápí jiné problémy
Příští vládu tak utvoří Tuskovi liberálové a Polská lidová strana Waldemara Pawlaka, který byl polským premiérem v první polovině devadesátých let. Pawlakovi lidovci se navíc mohou pochlubit i dlouhou historií. V moderní podobě existují již od pádu komunismu, na rozdíl od Práva a spravedlnosti a Občanské platformy, které byly obě založené až v roce 2001. Přestože budou mít spolu v Sejmu nadpoloviční většinu poslanců, pro odvrácení vet prezidenta Lecha Kaczyńského jim ještě pár hlasů scházet bude. S největší pravděpodobností tak opět vstoupí na scénu třetí hráč: polská levice. Ta po sérii korupčních afér v letech 2001-2005 prošla drastickou opoziční kůrou. Alianci čtyř levicových hnutí kandidujících pod názvem Levice a Demokrati do voleb vedl právě bývalý prezident Alexander Kwasńiewski. Svojí proevropskou filozofií s důrazem na liberálně- ekonomické reformy a rychlé přijetí eura i aktivnější pro- sociální politikou budou tvořící se vládní dvoukoalici „jistit záda“ z opozičních lavic.
Tusk to bude potřebovat. Stane v čele vlády, která bude usilovat o smělé cíle: zefektivnit čerpání obrovského množství peněz z evropské pokladny, udržet vysoký růst polské ekonomiky, zahájit masivní výstavbu infrastruktury a dálnic, pročistit státní finance a zabránit nadměrnému zneužívání rozbujelého sociálního systému či zeštíhlit státní administrativu. Navíc ho bude trápit dobře známý „kostlivec ve skříni“ a noční můra předcházejícího premiéra: katastrofální stav polského zdravotnictví. Snad ještě těžší bude pro jeho vládu naplnit očekávání, že zastaví exodus mladých Poláků do zahraničí a velkou část z dvou milionů těch, kteří již odešli, přiláká zpět do rodné země důstojným platovým ohodnocením, zajímavými možnostmi uplatnění i lepší atmosférou ve společnosti. Podaří-li se mu přes všechny nástrahy svoji zemi dobře řídit, možná bude moci pomýšlet i na ten nejtajnější sen. Na to, že v premiérském křesle zažije ve Varšavě i první zahajovací zápas mistrovství Evropy ve fotbale. To bude Polsko spolu s Ukrajinou pořádat v roce 2012. Pro bývalého mládežnického sportovce a velkého fotbalového fanouška větší ocenění snad ani neexistuje.
Publikováno v roce 2007