Původ Romů je stále zahalen částečným tajemstvím, nicméně s jistotou víme, že jejich pravlastí je Indie. O indickém původu svědčí nejen jazyk, ale i překvapivá podobnost některých zvyků nebo antropologických rysů. Romskou historii navíc pomáhají objasnit i lingvisté, prostřednictvím studia vývoje romských dialektů. Díky tomu, že vývoj jazyků má své zákony, mohli lingvisté nejpřesněji určit dobu příchodu Romů a místa jejich pobytu. Jeden z prvních jazykovědců zabývající se touto problematikou Martin Block (1936), píše, že počet cizích vypůjčených slov v romštině koresponduje s délkou pobytu v různých zemích. To nám pomáhá osvětlit postup Romů z Indie do Evropy s větší jistotou. O tom, ke které kastě indické společnosti Romové původně náleželi, vedou mezi sebou dlouhá léta debaty lingvisté i historikové. Většina odborníků však předpokládá, že Romové patřili k nejspodnější kastě. (Indická společnost se dělila na nejvyšší kastu brahmínů /kněží/, po ní následovala kasta kšátriů /vládci a bojovníci/ a vajšijů /řemeslníci, rolníci, obchodníci/. Nižší kastou byli šúdrové /sluhové a pomocné síly/ a nejnižší kasta byli tzv. nedotknutelní. Příslušnost Romů k této kastě by vysvětlovala i důvod, proč Romové začali Indii od 8. století opouštět. Tento časový údaj potvrzuje i fakt, že v jejich jazyce nejsou zachyceny změny, ke kterým došlo v příbuzných indických jazycích později. Je možné, že Romy z Indie vyhnala i častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy, nebo se chtěli vymanit z přísně rozdělené indické kastovní společnosti a hledat nová “odbytiště” pro své výrobky a služby. Vědci se domnívají, že v Indii Romové patřili ke skupině Dómů, kteří tam žijí dodnes.
Romové, dle mínění historiků i lingvistů, postupovali z Indie nejprve do Persie. Jako důkaz o jejich přítomnosti hovoří perská slova, která byla přejata do romštiny ( vůdár-dveře, verda/ vurdon -vůz, zór-síla). Jejich cesta dále pokračovala přes Mezopotámii na Blízký východ, do asijské části Turecka, kde se velká část Romů zastavila a setrvávala zde asi po celé 12.-15. století. Tato doba jim pomohla v první orientaci v nové kultuře a ulehčila pozdější postup Evropou. V souvislosti s mongolskou a tureckou expanzí pokračovali přes Malou Asii a Balkán. O jejich pobytu v Řecku svědčí zase četná řecká slova v romštině ( cesta; řecky dromos, romsky drom, osm; řecky i romsky ochto ). Údolím Dunaje se dostávají do střední Evropy. Jiná větev přešla Arménii, Kavkaz, později Rusko a dosáhla až Skandinávie. V 15. století byli již Romové rozptýleni po celé Evropě. Cestu si našli i na britské ostrovy. Ovšem romský historik Bartoloměj Daniel ve své knize Dějiny Romů* uvádí, že první vlna Romů se do Evropy dostala již za časů antiky. Byli známi pro své loutkářské umění a loutkové hry, ve kterých vynikaly především ženy. Tuto dovednost si Romové patrně dovezli ze své pravlasti, což dosvědčuje i název Suthradhára, který označoval loutku uvázanou a pohybující se na nitkách. Dokonce Romové používali i postavičku kašpárka, které říkali „ Vidúšaka”. V 5. století před n.l. se prý při zhlédnutí jedné hry v Řecku velmi pobavil i sám Sokrates. Pro tato tvrzení nám sice stále chybí věrohodné důkazy, ale lingvisté L. Tureček či V. Lesný se po studiu jazykových změn v novoindických jazycích přiklánějí k názoru, že Romové přerušili své spojení s jazykovou skupinou střední Indie v době Ašókově, t. .j koncem 3. stol. před n. l.
Daleko pravděpodobnější datem jejich příchodu je ale 11. či 12. století. Nicméně datum jejich příchodu do Evropy není možné zcela přesně určit, jelikož se jednotlivé skupiny Romů rozptylovaly po Evropě nezávisle na sobě, každá svou cestou. Můžeme se ale opírat o dochované záznamy v archivech měst. V dobových kronikách existuje mnoho zmínek o putujících kejklířích, bavících feudální pány, o tanečnicích spoře oděných v zářivých barvách, oblíbených u panských dvorů a nenáviděných zbožnými a váženými občany. Takto mohli být Romové zaměňováni s potulnými tlupami “umělců”. Za nejstarší písemnou zmínku o Romech v Evropě se považuje záznam v rukopise Život svatého Georga Antonia, jehož autorem je jeho žák Malý Georg; rukopis vznikl okolo roku 1068 v kláštěře Iberon na hoře Athos ( v dnešním Řecku, na poloostrově Chalkidiky ). Popisuje příhodu na dvoře byzantského císaře Konstantina Monomacha, který si v roce 1050 povolal do svého sídla - Konstantinopoli ( Istanbulu ) skupinu Čarodějů , aby kouzly zničili dravé šelmy v jeho loveckých revírech. Pisatel je označuje termínem Adsincani . Na území dnešního Řecka se zdržovaly početnější skupiny ještě v průběhu 13.- 14. století - na ostrově Kréta a v okolí města Modona ( Méthoné) na Peloponésu. Od roku 1386 až do 18. století dokonce existuje na ostrově Korfu Baronát Cigánů ( feudum Acinganorum), kde museli místní Romové odevzdávat předepsané dávky ( peníze a maso ) správcovi ostrova. V průběhu 12 a 13. století pak Romové postupně pronikají z Balkánu podél Dunaje do střední Evropy.
Za nejstarší doklad o přítomnosti Romů v českých zemích je pokládána Dalimilova kronika ( napsaná zač. 14. století ), ve které se uvádí, že roku 1242 přišla do českého království skupina asi pěti set lidí, kteří podle toho, že když prosili o chléb říkali Kartas bog, byli nazýváni Kartasové. Pozdější badatelé upozorňovali, že slovo bog bylo patrně odvozeno od romského výrazu pro hlad bogh. Další údaj z našeho území pochází z roku 1399, kdy se v popravčí knize pánů z Rožmberka vzpomíná Cikán črný, Ondřejóv pacholek. Přibližně ve stejné době vznikají i první záznamy o přítomnosti Romů z Uher. Roku 1322 rychtář Ján Kunf ze Spišsknovoveské stolice uvádí, že v okolních lesích, patřících rodině Mariássyových, se potulují Cigáni.
Už jednou jsme se zmínili, že Romové přicházejí do Evropy ve skupinách. Například v 15. století můžeme podle dochovaných záznamů sledovat skupinu Romů pod vedením krále Sindela a vojvodů Panuela, Michala a Ondřeje. V roce 1417 se tato více než třistačlenná skupina vydává z Budína do Košic.Odtud putuje dnešním jižním Slovenskem přes Levice do Bratislavy, kde se toto společenství rozděluje na několik částí, které potom pokračují dál na západ. Skupina vojvody Panuše pokračuje v témže roce přes české země ( záznamy ze Znojma a Prahy ) a pokračuje dál na sever do německých měst.
Přibližně od 14. století již máme celou řadu záznamů o společenství lidí, které putuje z místa na místo a které se od ostatních obyvatel liší tmavší barvou pleti, oblečením, osobitým způsobem života, vlastním, zcela nesrozumitelným jazykem, temperamentem a neochotou podřizovat se tlaku většinového obyvatelstva. Začíná se rozšiřovat názor, že jde o lidi původem z Egypta, kteří proudí do křesťanských zemí. V historickém zápisu v kronice města Bernu autor uvádí, že přišli z Egypta, neuhlazení, černí, chudí lidé s dětmi . V mnoha jazycích se skutečně jejich pojmenování blíží označení země jejich domnělého původu; Gitanos (ve španělštině), Gitanes (ve francouzštině) či Gypsies (v angličtině). Ale nejpravděpodobněji jsou tato jména odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu nebo v oblasti Malé Asie. V jižní a východní Evropě byli pojmenováni podle manichejské sekty kněžích Athiganoi - Atsiganos, z čehož vznikla další skupina pojmenování - Zingaro (v italštině), Tsigane (ve francouzštině), Zigeuner (v němčině), Cigáni (ve slovanských jazycích) i české Cikáni.
Myšlenku o egyptském původu Romů však odmítají např. náš Daniel Adam z Veleslavína a Jan Kocián z Kocinétu ve své knize Kronika nová o národu Tureckém (1594). O její šíření se „zasloužili” nejvíce Romové sami. Vyprávěli totiž lidem své zkazky, pověsti a legendy. Prohlašovali se za křesťanské psance. Podle jedné verze je v Egyptě přepadli Turci, svedli je od pravé víry. Od papeže ale dostali rozhřešení a odpuštění. Mají však uloženo pokání, proto se museli sedm let v chudobě potulovat světem a po stejnou dobu měli zakázáno spát na lůžku. Podle jiné verze - objevující se v kronikách - Romové uváděli, že se jejich předci zachovali nehostinně k Panně Marii, když prchala s Ježíškem před Herodem do Egypta (Basilejská kronika 1590). Důvodem k takovému chování bylo patrně zvýšit si šance na přežití a získat potenciální výhody, které bylo možno očekávat z nábožensky založeného okolí. Ovšem je pravděpodobné, že určitá část Romů se na své cestě do Evropy mohla zastavit i v Egyptě. Jako velmi reálné vysvětlení se ovšem ukazuje teorie, že Romové skutečně pocházeli z Egypta. Jednalo se ovšem o oblast na řeckém Peloponésu, u města Méthoné, které bylo nazývané Malý Egypt. Mnozí cestovatelé skutečně v 15. století upozorňovali na velké romské osídlení této oblasti. Nicméně ne všichni Romové zapomněli na svou pravlast. O tom svědčí i italský pramen, který uvádí, že Romové, kteří roku 1422 přišli do města Forli, o sobě prohlašovali, že pocházejí z Indie. Potvrzení jejich indického původu přineslo až 18. století, kdy se maďarský student teologie Štěpán Vályie setkává na univerzitě v Leidenu s indickými studenty křesťanství. Vályiho zaujala jejich podobnost s Romy, které znal ze svého rodného města. Proto je požádal, aby mu napsali seznam nejběžnějších slov a jejich významů ( asi tisíc slov) , s nímž se pak vrátil do vlasti. Byl velmi překvapen, když zjistil, že Romové jim rozumějí. Definitivní tečku představuje práce německého učence Heindricha Gottlieba Grellmanna Die Zigeuner (1783) detailně srovnávající romštinu se sanskrtem (jeden z nejstarších literárních jazyků světa ) a docházející ke stanovisku o nezpochybnitelné příbuznosti obou řečí.
Od poloviny 15. století se vztah evropského obyvatelstva k Romům začíná měnit. Církevní představitelé upozorňují, že se chování kočujících Romů neshoduje s tehdejší představou o křesťanských kajícnících, za které se vydávali. Původní pohostinnost se mění v nedůvěru, ta poté v otevřené nepřátelství. Jedním z podnětů, který přispěl ke změně postoje k Romům, byla jejich exkomunikace z církve pařížským arcibiskupem roku 1427. Jako důvod bylo uvedeno porušování křesťanské morálky nedodržováním půstu, věštěním, hádáním z ruky či krádežemi. Tímto obdobím pro ně končí doba tolerování a začíná čas menších či větších trestů, vyhánění i poprav. V roce 1492 jsou již Romové vyháněni spolu s Židy, po vyhnání Arabů ze Španělska. Na území dnešního Německa se Romové objevují na počátku 15. století. Prokazovali se průvodním glejtem ( předchůdce pozdějších cestovních dokladů) císaře Zikmunda. Záhy si však vyhotovují opisy a prokazují se s nimi v městech, která navštěvují (Hamburk, Bruggy, Frankfurt ). Záznamy v kronikách míst, kam přicházeli, však nasvědčují tomu, že více než za kajícníky byli místními obyvateli pokládáni za pochybné existence a zloděje. Navíc panovalo i podezření, že se jedná o turecké špiony a zrádce. Duchovní představitelé odmítají jejich aktivity, např. hádání z ruky, a nevnímají je jako křesťanské psance, ale jako pohany ( Heyden); tak začínají být v německých městech nazýváni. V letech 1496-1497 se postupně usnáší sněm Svaté říše římské národa německého na tom, že Romové mají být pronásledováni a vyháněni z území celé říše. Tomuto procesu mají napomáhat občané všech stavů. Nařízení s podobným i stále se zostřujícím obsahem byla potom vydávána průběžně. Určitým vyvrcholením bylo nařízení Říšského sněmu ve Frankfurtu nad Rýnem z roku 1577, podle kterého nebylo zabití Roma zločinem. V českých zemích dochází ke konkrétním počátkům represe až s určitým zpožděním. Jako první se dohodli moravští stavové, že Romové mají být ze všech moravských obcí vyhoštěni. Roku 1576 vydává moravský zemský sněm příkaz, že ani rolnictvo nesmí ponechávat Romy na svých statcích. Stále ale platilo, že represe v českých zemích nebo Polsku zdaleka nedosahovaly úrovně represí, kterým Romové byli vystaveni v západní Evropě. Nicméně v této době stále většina Romů setrvávala na osmanských územích, kam patřila i větší část Uher. Turci ponechali obyvatelstvu relativní volnost pod podmínkou, že dobyvatelům budou platit daně. Muslimská společnost navíc nekladla přílišný důraz na rasu nebo barvu pleti. Z toho se dá usuzovat, že život Romů na tureckém území byl snesitelný. Na druhou stranu byli někteří Romové i uznáváni, a to především za své akrobatické kousky, kterými bavili obecenstvo, za zručnost při výrobě košíků a nářadí či za své kovářské umění. Navíc obě bojující strany ( turecká i protiturecká ) využívaly služeb obyvatelstva, mezi nimi i romských kovářů, na zhotovení různého nářadí, kování a zbraní. Romové také nemohli neovlivnit lidi, kteří v tehdejší době tíhli ke svobodě a dobrodružnému životu, což se týkalo např. potulných pěvců či básníků. Ve Francii o nich např. napsal dvě básně i Francois Villon.
Je pochopitelné, že Romům neustále se zostřující represe velmi ztrpčují život. . Ovšem i ti z nich, kteří se snaží živit poctivě a nabízejí své zboží a služby od města k městu, musí čelit nevraživosti a pomluvám místních obchodníků a řemeslníků, protože ohrožovali jejich monopolní postavení. Přísné zákony, postihy a tresty se uplatňují např. v Anglii, Skotsku či Walesu. Zákon z roku 1713 předepisuje používat namísto původního výrazu Egyptian termín Gipsy . Tento výraz se ustálil po předchozích pomocných výrazech Gipcyan či Gipson. V Diderotově Encyclopedie, vzorové ukázce racionalistického humanismu, jsou definováni jako tuláci, kteří předstírají schopnost předvídat budoucnost čtením z ruky. Mají mimořádné nadání pro zpěv, tanec a loupeže. Romové, kteří měli zakázaný přístup do většiny evropských zemí, se tak pohybují jakoby v bludném kruhu. V neustálém strachu před dopadením a trestem, který musel zákonitě následovat. Majoritní společnost, to je panovnická a vrchnostenská moc, pro ně v té době představovala úhlavního nepřítele. Snad ještě větší hrozbou byli běžní občané, kteří vrchnostenská nařízení plnili často ještě horlivěji a důsledněji, než bylo od nich požadováno. Tak se postupně budovaly základy hluboké nedůvěry romské minority k vládnoucí společnosti. Za této vypjaté situace se konstituovala romská komunita jako rodovými svazky pevně provázaná skupina. Romové, obklopeni nepřátelským prostředím, museli být naprosto soběstační a navíc i akceschopní, aby se v případě ohrožení mohli dostat rychle do bezpečí. V takto pojaté společnosti byl jednotlivec nedílnou součástí celku, a to součástí s přesně vymezeným místem a povinnostmi. Soukromí u Romů v našem chápání neexistovalo. Jedinec sám o sobě neznamenal nic. Sílu nacházel i čerpal z kolektivu.
Změnu přináší až 18. století, v němž se Evropa vymaňuje z doznívajícího středověku do nové doby, nazývané dobou rozumu, osvícenství, racionality. Zásadní změnu v přístupu k Romům učinila jako první z evropských panovníků Marie Terezie, která pochopila, že popravy za potulku a vyhánění z jedné země do druhé nemohou problém vyřešit. Od roku 1761 přistupuje rakouská císařovna k realizaci nového programu asimilace a usazování Romů ( z roku 1763 pochází zpráva o posledním hrdelním procesu s Romy za potulku v Čechách). Program panovnice se však zaměřuje především na Romy uherské. Nicméně podcenění tohoto citlivého problému způsobuje, že výsledky nejsou tak trvalé, jak bylo zamýšleno. Podstata nového přístupu k Romům spočívala v omezení jejich migrace a jejich usazování v nově budovaných koloniích. Výsledkem měla být asimilace s usazeným rolnickým obyvatelstvem, čímž měl být celý problém vyřešen. Romové měli být nadále označováni již jen termíny jako např. novomaďar, kovorolník či novoosadník. Romové nesměli používat romštinu, nosit tradiční oděv, provozovat tradiční řemesla. Ani dosavadní struktura kmenů v čele s vajdou se u státních institucí nesetkávala s pochopením. Mladíci nad šestnáct let měli být povolání k vojsku, děti oficiálně nesezdaných párů byly rodičům odnímány a předávány na převýchovu do katolických rodin. Mělo jim být také zabráněno ve styku s biologickými rodiči. Na druhou stranu byl církevní sňatek Romům povolen jen tehdy, pokud mohl muž prokázat, že svojí ženu dokáže uživit. Nesměli vlastnit koně ani vozy a pokud chtěli vesnici opustit, potřebovali zvláštní povolení. Ovšem ani tak zákon nebyl schopen zabránit nepřátelství vesničanů, kteří otevřeně vystupovali proti tomu, aby si Romové v jejich blízkosti stavěli domy. Císař Josef II. pak dále pokračoval v záměrech své matky. V roce 1784 rozhodl o usazování Romů na statcích tzv. náboženského fondu - tedy na půdě odňaté zrušeným klášterům. V té době byli Romové na Moravě usazeni v celkem 13 obcích. Pouze ve dvou z nich - Bohusoudově u Jihlavy a Oslavanech u Brna, vytvořily základy pro vznik trvalého romského osídlení.
Do 18. století také spadá první pokus o řešení romské problematiky, a to z Francie. Místní orgány v Lotrinsku roku 1786 zahájili jednání s několika romskými předáky. Ti vysvětlovali, že pro Romy jako oběti štvanic organizovaných ze všech stran je jediným způsobem obstarání obživy pro rodinu podpora od místních obyvatel. V každém případě byli ochotni podřídit se francouzské vládě a věnovat se zemědělské práci ve Francii i zámoří za podmínky, že po cestě nebudou uvězněni a spoutáni řetězy. Připravené dokumenty byly odeslány do Versailles. Odtud přichází i úvaha poslat Romy do Guayany. S příchodem revoluce však tento plán vzal za své. V holandských provinciích byli v 18. stol. ještě stále na Romy pořádány doslova hony. Tresty jako bičování a cejchování byly často nahrazovány tresty daleko přísnějšími jako např. mnohaletou robotou či galejemi. Milice začalo daleko systematičtěji pročesávat území, ve kterém byla hlášena přítomnost Romů. Začala i spolupráce s německými příhraničními státy. V Uherském království - západní částí území, které Habsburkům zůstalo poté, kdy Turci ovládli zbytek., byla situace odlišná. Ve stínu neustálých tureckých výbojů a hrozeb si někteří župani přáli udržet Romy jako výborné kováře, hudebníky a bojovníky. Např. uherský palatin Thurzo žádá úřady, aby Romům bylo umožněno usadit se na jejich území, postavit stany a provozovat kovářské práce; současně slíbil i ochranu před případnými útoky. Po rakouském zabrání Uher se ovšem situace mění, v důsledku výše popsaných nařízení Marie Terezie a Josefa II. Zemí, kde pokus o vyhlazení i o násilnou asimilaci dospěl snad nejdál, bylo Španělsko. Tresty za potulku byly přísné a navíc v sedmnáctém století potřebovala vláda na středomořských flotilách tolik galejníků, že k soudům často docházely urgence týkající se dosud neuzavřených případů či výzev k zatýkání potulných cikánů, kteří by mohli sloužit jako galejníci. Dokonce menší část Romů byla i deportována např. Portugalskem do jeho zámořských kolonií v jižní Americe a Africe.
Co se týče umění a literatury, Romové se stali literárním tématem především v období romantismu, v souvislosti s individualismem, ryze romantickým rozporem snu a skutečnosti, motivy vyděděnectví, rozervanosti aj. Romantismus poloviny 19. století měl zvýšený zájem o primitivní kultury a svou pozornost obrátil k exotickým a mystickým tématům. Mnozí romantikové nalezli zálibu ve sběratelství folkloru, popřípadě v jeho napodobování, v zájmu o lidové balady, tance a hudbu. Romové a jejich svět nemohli tomuto zájmu uniknout a jejich kultura se stala bezednou studnicí pohádek, písní, zvyklostí a pověr. V 18. století se Romové uplatňují čím dál více jako vyhledávaní a uznávaní hudebníci. Přitom starší evropské prameny je jen zřídkakdy spojovaly s hudbou. Hudební nadání a hudba sama mohla přitom výrazně napomoci větší toleranci k Romům a jejich uznání. Cikánská hudba zdaleka není jednotná. Romové se vždy přizpůsobovali stylu a rázu dané země. Stejně jako v pohádkách si vypůjčovali motivy folkloru různých zemí, jimiž procházeli, a obohatili je zpětně o cikánské prvky. V 19. století vynikli Romové jako hudebníci především ve třech zemích - Španělsku, Uhrách a Rusku; úroveň a profesionalita jejich umění se staly proslulými, takže se mnohdy jejich písně staly součástí domácí národní kultury. První romští muzikanti v Uhrách dosahující mimořádné úrovně pocházeli z území dnešního Slovenska. Prvním slavným a uznávaným romským hudebníkem byl János Bihary ( 1764-1827) z pozsonské župy ( dnešní Bratislava). Jeho orchestr byl zván i do Vídně a k jeho obdivovatelům patřil i Ferenc Liszt, který o něm dokonce napsal, že dovedl cikánskou hudbu k vrcholu. Po dlouhou dobu byla předmětem zájmu a obdivu uherské aristokracie, nyní se ale stala integrální součástí národní prezentace. Příslušníci romské hudební elity dokonce uzavírali sňatky s příslušníky zámožných stavů, někdy i s příslušníky šlechty. V Rusku se Romové proslavili především improvizovaným sborovým zpěvem a cikánský sbor se brzy stal nepostradatelnou ozdobou dvora každého významnějšího ruského šlechtice. Ve sborech hrály hlavní úlohu ženy, které tančily, většinou za doprovodu sedmistrunné ruské kytary. Kromě lidových písní z Ruska, Ukrajiny či Polska tvořily podstatnou část jejich repertoáru sentimentální písně dobových ruských skladatelů . Obdobný jako v Uhrách a v Rusku je vztah k hudbě také španělských Gitanos. Od konce 15. století španělští cikáni interpretují španělské písně a tance, do nichž časem vnesli specifické prvky své kultury. Navíc se jejich tance a zpěvy staly běžnou součástí světských i církevních oslav ( jako např. každoroční procesí u příležitosti svátku Božího těla). V Andalusii v 19. století vzniká nový hudební styl ovlivněný cikánským etnikem, slavné flamengo. Původně měl zpěvák jako doprovod pouze rytmické ťukání. Kytara a tanec přišly až později. Stroze vyjadřované motivy jako láska, poslušnost, hrdost, žárlivost, pomsta, svoboda, pronásledování, smutek či smrt jsou plné dvojznačnosti.
V 19. století se Evropa výrazně proměňuje. Industrializace a sociální změny, kterými v této době prošla podstatná část kontinentu, měly pro jeho další vývoj zásadní význam. Romové ale většinou zůstávali mimo tento vývoje a sídlili na zaostalejším jihu či východu. Ale ani na územích, které procházely rychlými změnami, se zpočátku život Romů příliš neměnil. Podle relativně spolehlivých statistických údajů z roku 1893 víme, že na území Uher ( kromě Maďarska i Slovensko, Sedmihradsko, část Polska, Chorvatska, Rumunska, Srbska atd. ) žilo přibližně 275 000 Romů. Z tohoto počtu bylo podle průzkumu již více jak 90% Romů usazených. Přibližně v polovině 19. století začínají Romové v západní Evropě používat koňmi tažené maringotky, které nazývali vardo. Patrně nejkrásnějšími vozy se mohli pochlubit angličtí Romové. Maringotky prý byly natolik pěkné a praktické, že usazené obyvatelstvo inspirovaly k rekreačnímu kočování!. V Anglii jako nejvyspělejší zemi tehdejšího světa si Romové vydělávali na obživu podomním prodejem drátěného a košíkářského zboží, sezonními pracemi v zemědělství či zajišťovali zábavu místním lidem.
V druhé polovině 19. století začala Evropa čelit přílivu příslušníků nejrůznějších romských kmenů z Balkánu a Uher. Tato migrace byla nepřímo vyvolána zrušením nevolnictví a též propuštěním nevolníků z područí církve na území dnešního Rumunska a Moldavska. Jejich romština byla silně ovlivněna rumunštinou, a proto se jejich dialektu říkalo valašský ( či olašský ) a oni sami si začali říkat Romové. V mnoha evropských zemích vytvořili Romové mezi Cikány jakousi novou sociální skupinu. V každém případě však ve střední a východní Evropě existuje množství dalších skupin, které nehovoří pouze olašskými dialekty a přesto se dnes označují jako Romové. Pojmenování nejvýznamnějších skupin Romů je odvozeno od jejich profesního zaměření: Kalderaša ( mědikovci), Lovara ( konští handlíři) a Čurara ( sítaři). Přibližně v té době se z Balkánu začaly stěhovat i další důležité skupiny. Jednalo se o rumunsky hovořící Cikány, kteří již romštinu téměř neovládali; byli známí jako Boyaša ( rýžovači zlata ), Rudari ( horníci) a Ursari ( medvědáři). V další migrační vlně se Romové začínají rozcházet: Kalderaša se např. vydávají do Ruska, Srbska, Bulharska a Řecka. Později se velká migrační vlna vydává na západ. V této době dokonce odchází několik stovek britských Romů do USA, kde se usazují v Ohiu, Pensylvánii a Virginii. Další stovky Romů poté do této země proudí z Rakousko-Uherska a Balkánu. Olašští Romové tvoří velmi homogenní strukturu a považují se za jediné skutečné a pravé Cikány. A skutečně se v mnohém zdají daleko exotičtější než dříve usazení cikáni. Základní dělení olašských Romů je určeno rodovou příslušností. Nejčastěji jsou dělení na Kalderaše, Mačvaje, Lovary a Čurary. Tyto rody se odlišují svými dialekty, zvyky i stylem oblékání, ale vzájemně si neupírají právo na to, aby se všichni označovali za Romy; v rámci rodů povolují i smíšená manželství.
Během sta let, v rozmezí od napoleonských válek až po První světovou válku, se Evropa nepředstavitelně změnila. V Británii jako v první průmyslové velmoci dochází k přeměně rolníků a řemeslníků v průmyslový proletariát či úředníky. Ovšem ani zde a ani v jiných zemích, které se rychle měnily ze zemědělských na průmyslově zemědělské, se celková změna systémů Romů příliš nedotkla. Když se však města začala rozšiřovat na úkor venkova, museli se i mnozí Romové tomuto procesu přizpůsobit. Ovšem v Anglii byla situace specifická v tom, že od města k městu ve snaze zajistit si obživu kromě Romů cestovala i velká skupina kartáčníků, košíkářů, koňských handlířů, dráteníků, nejrůznějších podomních obchodníků, hrnčířů, cirkusových artistů. Po katastrofálním hladomoru v Irsku ve čtyřicátých letech 19. století navíc tisíce Irů, beroucí jakoukoli práci. Jak můžeme vidět, šlo o velmi různorodé společenství lidí, kteří se zde dodnes označují jako travellers. Romové se na socioekonomickém životě vesnic, kam přijížděli, podíleli podle svých dispozic i potřeby. Přinášeli různé nové zprávy, a těm obyvatelům, kteří žili daleko od městských obchodů, nabízeli své zboží a služby. V sezóně pracovali též na polích, obraceli seno či sbírali hrášek a ovoce. Na zimu většinou přijížděli do větších měst, kde se utábořili nebo zimu strávili v městských ubytovnách. Navíc svojí hudební produkcí oživili nejednu vesnickou zábavu. Když postupem času o tyto služby klesal zájem, Romové si osvojili nová řemesla nebo se vrátili ke starým. Na příkladu Anglie můžeme vidět, že ani industrializace nemusí být bezprostředně v rozporu s kočováním. Navíc Romové prokázali obdivuhodnou schopnost udržet si svou autonomii. Ke konci století již poptávka po práci dráteníka či opravářů opadla, protože se daly snadno sehnat levné tovární výrobky. Též se zmechanizovala práce ve městech i na venkově, kde začalo ubývat pracovních příležitostí pro lidi s nízkým vzděláním. Méně životaschopná kultura by za takových okolností podlehla; to však není případ romské kultury.
Jak již bylo řečeno, v polovině 19. století se na zaostalém Balkáně, ve Valašsku a Moldavsku, kde v této době žilo přibližně 200 000 Romů, ruší nevolnictví. Romové, kteří do té doby byli úzce spjatí s venkovem, se tak začínají přesouvat do větších měst i za hranice. Tyto přesuny připomínají migrační vlny 15. století . Též reakce lidí v západní a severní Evropě byly plné nedůvěry a nepřátelství vůči nové mase zbídačených lidí. Celá situace včetně nových protiromských vášní začínala připomínat reakce lidí ve středověku. Určité intelektuální zdůvodněn” či ideovou podporu pro svůj represivní přístup hledaly jednotlivé vlády v řadě teorií, které se začínaly objevovat od druhé poloviny 19. století. V padesátých letech 19. století přichází nechvalně proslulý francouzský hrabě Gobineau s teoriemi vyšších a nižších ras. Za představitele árijské rasy považuje severské národy a míšence považuje za podřadné. Samo mísení etnik pak za zcela nepřípustné. Tuto koncepci obohatil Ital Cesare Lombrosa knihou L´uomo delinquente ( Zločinec). V ní poukazuje na mravní zkázu podřadných národů. Dochází ke stanovisku tzv. sociálního darwinismu. Ten se rozmáhá po roce 1890 a jeho podstatu tvoří názor, že stát by měl místo ochrany slabých svou pozornost obracet k posílení biologicky cenných jedinců. To, že Romové budou považováni za příslušníky méněcenné rasy, bylo předem jasné. Koncem 19 století v evropských zemích narůstá nacionalismus, zvyšuje se i ostraha hranic. Státy si začínají více všímat etnik a národností žijících na jejich územích. Romové jsou pod ostrým dozorem. Např. Bavorsko v letech 1885 zavádí zvláštní opatření zaměřené proti tomuto etniku. Jsou přísněji sledovány doklady, ať již na hranicích nebo přímo na hranici země. Zvyšuje se tlak na odnímání pracovních povolení. Všechny koně jsou podrobeny kontrolám, aby nemohli přenášet nakažlivé nemoci. Později ( r 1906) Prusko zpřísňuje licence nezbytné k provozování kočovnických obchodů. Mezi podmínky, které musí zájemce splňovat, patří trvalé bydliště, bezúhonnost ( žadatel nesměl být odsouzen za vážnější trestné činy), poskytování uspokojivého vzdělání pro děti a vedení daňového účetnictví. Překvapivé je, že mnoho Romů požadavek splnilo a podařilo se jim získat licenci. Ve Francii byli od roku 1912 Romové vybaveni dokladem s osobními údaji, fotografií, otiskem palce a číslem maringotky. Hlava rodiny navíc potřebovala společnou kartu, kde byli uvedení všichni členové rodiny; byl to asi stostránkový doklad. Ani tyto doklady jim však nezaručovaly naprostou volnost pohybu, protože mnohé okrsky na své hranice umístily nápisy: Interdikt aux nomades ( kočovníkům vstup zakázán). Tento kartový systém trval až do šedesátých let.
Snad nejtragičtější doba pro Romy nastává v roce 1933, v souvislosti s nástupem německého nacismu. Romové s Židy se stávají etnickými skupinami, které jsou náodně-sociální ideologií určeny k likvidaci. Podle Norimberských zákonů se vydávají směrnice, které pomáhají odlišit Zigeuners od ostatních. Na území Třetí říše spočíval základní nástroj kontroly ve všeprostupujícím aparátu, který vznikl v roce 1936 po sjednocení policie, gestapa a SS pod velení Himmlera a jeho zástupce Reinharda Heydricha.. Zprvu se úřady spoléhaly na obecné nařízení, schválené v prvních letech Třetí říše. Tato nařízení s cílem snížení kriminality umožňovala sterilizaci tuláků ( vagabundů), vyhoštění nežádoucích cizinců a posílání zločinců do koncentračních táborů i za drobnou kriminalitu. První tábor byl postaven 1933 v Dachau nedaleko Mnichova. Po obsazení Rakouska nacistickým Německem jsou rakouští Romové ( asi 8000 převážně z oblasti Burgenlandu ) nahnáni do tzv. preventivní vazby. Část z nich je odeslána do koncentračních táborů v ( Dachau, Buchenwald, ženský v Ravensbrucku, později i rakouský v Mauthausenu ), jiní byli zavlečeni do pracovních táborů. V září 1939 svolává Heydrich konferenci, na níž se rozhodlo, že všichni Romové žijící na území Třetí řiše mají být přesunuti na nucené práce do Polska. Důsledkem německé invaze do SSSR v červnu 1941 zesílila potřeba radikálnější ho řešení cikánské otázky, brzy poté padlo i rozhodnutí o konečném řešení židovské otázky. Touto operací byl pověřen Reinhard Heydrich. Velký důraz byl kladen především na vyčištění generálního guvernementu ( té části Polska, která nebyla součástí Třetí říše, ale spadala pod přímou německou vládu). V Cheľmnu, nedaleko zapadlé polské vesničky, začal fungovat tábor smrti od prosince 1941. Zde došlo k zavraždění asi 5000 Romů kysličníkem uhelnatým. Ve vojenských zónách měly zatím Einsatzgruppen ( jednotky speciálního nasazení SS ) plné ruce práce s vyhlazováním Židů, Romů ale i mentálně postižených jedinců. Popravovalo se zastřelením. Tato jednotka šla v patách postupující armádě podél fronty od Baltu až k Černému moři. V té době již byla dokončena výstavba plynových pecí a krematorií i v táborovém komplexu Osvětim-Březinka. Jisté skupinky Romů a romských míšenců byly vyňaty z transportu ( např. ti, co měli árijského manžela či manželku, nebo ti, co sloužili v ozbrojených silách), ovšem za cenu „dobrovolné” sterilizace. Jejich „záchrana” byla patrně motivovaná záměrem uchovat nevelký vzorek pro výzkumné účely. V Osvětimi s nástupem doktora Mengeleho dochází k jedné z nejotřesnějších kapitol II. svět války. Ke krutým pokusům především na dvojčatech, Židech a Romech. Při eliminaci romské menšiny s Německem spolupracovaly snad všechny evropské státy. Francie posílá asi 30 000 Romů a jiných příslušníků kočovného etnika do německých koncentračních táborů. Ochotně spolupracuje i Holandsko. Též úřady v protektorátu Čechy a Morava na sklonku války zjištují, že z počtu 8000 více méně usedlých Romů válku přežilo jen něco kolem 600. Snad nejvíce Romů zahynulo v Jugoslávii poté, kdy byl mladý stát přerozdělen mezi dva státy Osy a jejich dva satelity ( Německo, Itálii + Maďarsko a Bulharsko ) ve spolupráci s Chorvatskem, které zabralo Bosnu a Hercegovinu. Chorvatské vojenské oddíly Ustašovců začaly systematicky vyvražďovat všechny nekatolické menšiny. Krutost a zloba ustašovské milice prý vyděsila i samotné německé úřady. V okupovaném Srbsku byli Romové popravováni pro výstrahu domorodého obyvatelstva v neuvěřitelných počtech ( 100 Romů za každého zabitého Němce, 50 za každého zraněného). Ze všech okupovaných zemí se k extrémním opatřením neuchýlilo pouze Dánsko, které svoji židovskou, ale i romskou populaci chránilo do posledního okamžiku. V Maďarsku se aktivní perzekuce Židů a Romů pozastavila, když země vyhlásila nezávislost. Transporty ale byly obnoveny v roce 1944, kdy do Maďarska vstoupila německá armáda. Ojedinělá situace mezi německými spojenci ( či spíše satelity ) nastala v Bulharsku, které zůstávalo vůči rasovým předsudkům imunní. Židé ani Romové nebyli deportováni ani přes velký tlak německých úřadů, a to i poté, kdy se Bulharsko v roce 1941 připojilo k Ose.
Druhá světová válka skončila 18.5.1945 a počet zavražděných Romů se již nikdy nepodaří zjistit zcela přesně. Počet romských obětí můžeme pouze odhadovat; jedná se o čtvrt až půl milionu Romů. Konec druhé světové války zastihl nesmírné množství Romů roztroušené po celé Evropě. Jednak to byl výsledek masových deportací, jednak důsledek jejich snach o záchranu útěkem. V poválečných letech přesun území i obyvatel nabyl zcela novou dimenzi. Do zničeného Německa proudily miliony vysídlených Němců z celé střední a východní Evropy. Občas k nim přibyli i Romové, nuceni vystěhovávat se pod tlakem z původních místech. Po záboru východního Polska Sovětským svazem dochází ke stěhování Romu z těchto území do Polska. Odsun Němců navíc vyvolal další migrační vlny. U nás dochází k masivní migraci tisíců Romů ze zaostalých osad agrárního Slovenska do pohraničních průmyslových oblastí a velkých měst. Další tisíce Romů opouštějí východní Evropu s cílem dostat se na západ. V obrovské vlně gastarbeiterů, kteří do Německa přicházejí z Turecka, Jugoslávie, Řecka či Španělska je i mnoho Romů. Ti se ale snaží potlačit svoji identitu, provozují běžná povolání a posílají svoje děti do škol. Jugoslávii navíc opouštějí Romové během celé druhé poloviny 20. století, což bylo mimo jiné dané i tím, že západní hranice zde nebyla střežena tak přísně, jak tomu bylo např. ve Východním Německu, ČSSR či Maďarsku. V této době se pro Romy v jejich ekonomické situaci začínají stávat dávky sociálního zabezpečení novým a nesmírně významným faktorem. Romové se opět začínají častěji uchylovat k žebrotě, krádežím, kapsářství ( vše často vykonávané dětmi, které nemohou být soudně stíhané). Stany či maringotky začínají nahrazovat motorové karavany. Ve východní Evropě, kde se Romové do pracovního procesu integrovali mnohem výrazněji, byli často zaměstnáváni jako pomocní dělníci na stavbách či v továrnách. V období devadesátých let, kdy velké podniky stejně jako celá hospodářství východoevropských států procházely restrukturalizací, Romové práci ztráceli mezi prvními. Jejich častá neschopnost vyrovnat se s novou socioekonomickou situací, závislost na sociálních dávkách a podporách a vysoký stupeň kriminality způsobují rostoucí nevraživost ze strany majority.
Další oblastí, kde se silně projevuje vliv okolního gádžovského světa, je náboženství. Romové dlouho přejímali náboženství zemí, v nichž po určité období žili. Proto mezi Romy najdeme katolíky i příslušníky různých protestantských a pravoslavných církví. V islámském světě a i v těch částech jihovýchodní Evropy, které byly v nedávné historii pod tureckou nadvládou, pak najdeme velké množství muslimských Romů. Přibližně od poloviny 19. století Romové v západní Evropě začínají pořádat církevní procesí, které jsou v současné době v některých zemích pravidlem. Asi nejznámějším procesím je pouť do Les Saintes Maries de la Mer v Camargue, pořádané ve dnech 24. a 25. května. Romskou patronkou je svatá Sára. V roce 1952 vzniká v Bretani pod vedením bretaňského gádžovského pastora jakési evangelické církevní obrození - letniční hnutí. To se začíná šířit po celé Francii i dalších státech a stává se nesmírně populárním mezi Romy. Letničářské hnutí se rozšířilo tak rychle proto, že zatímco ostatní církve vyžadovaly od budoucích kazatelů dlouhá studia a přípravy, letničáři se omezili na zasvěcení členů chrámového sboru (pouze mužů) z romských rodin. Tito lidé pak přiváděli své příbuzné a známé na improvizované hodiny biblického učení. Za třicet let svého působení vychovala tato evangelická církev více než 1 600 romských kazatelů a asi okolo čtyř set romských pastorů. Svým založením dodává Romská evangelická církev novým členům pocit výlučnosti a drží je pevně pohromadě ve společné solidaritě. Skromný křest ponořením do vody či charismatické obřady reagují na emoční a psychologické potřeby Romů. Na rozdíl od misií 19. století neusilují o asimilaci. Je kladen důraz na vzdělání. Normy zakazují požívání alkoholu, cigaret a drog, jakýkoli hazard, krádeže, podvádění a lhaní. Jestli bude toto hnutí či církev tak úspěšná i mezi východoevropskými Romy, uvidíme. Její pozitivní a motivující přístup by však sklízel úspěch i zde. Právě v tomto hnutí můžeme vidět skutečně první panromskou organizaci, která přesáhla místní, rodové či skupinové uspořádání a stala se reprezentantem desetitisíců Romů.
V 60. letech v západní Evropě sílí ze strany Romů snaha o vytvoření jednotné organizace zastupující jejich zájmy. Roku 1965 byla v Paříži založena organizace Comité International Tsigane ( Mezinárodní cikánský výbor, zkráceně CIT), která jednak spolupracuje s evangelickou církví, jednak se snaží zastřešovat i Romy jiného vyznání. CIT otevírá pobočky v mnoha zemích a spojuje se s nezávislými organizacemi. Jejich aktivity ale nesměřovaly k začlenění Romů do hostitelské kultury, ale zaměřily se na ukončení dosud trvající diskriminace ze strany majority a to pomocí gádžovských prostředků: demonstracemi, veřejnými kampaněmi, lobováním. V dubnu 1971 zorganizoval CIT v Londýně první Světový romský kongres ( World Romany Congress ), na němž se delegáti ze zhruba čtrnácti zemí shodli, že se dále budou označovat jako Romové, shodli se na společné vlajce a jednoduchém sloganu Opré Roma! ( Vzhůru Romové). Druhého Světového romského kongresu se v dubnu 1978 v Ženevě zúčastnilo již 120 delegátů a pozorovatelů z 26 zemí. Kolaps komunistického systému způsobil, že se čtvrtý kongres konal v dubnu 1990 ve Varšavě. Více než 250 delegátů ( těch východoevropských zde byla poprvé většina ) vytyčil celou řadu smělých plánů, např. na vznik první romské encyklopedie. Dalším dlouhodobým záměrem zůstává i snaha o vytvoření standardizované podoby psané romštiny, která by mohla napomoci překonat roztříštěnost jednotlivých komunit, zapříčiněnou dlouhým pobytem romského etnika v různých kulturách a společnostech.
