3. ledna tohoto roku se francouzský prezident Jacques Chirac rozhodl zrušit zákon o výjimečném stavu, který byl zaveden počátkem loňského listopadu kvůli násilnostem v ulicích. Padesát let starý zákon měl původně platit čtvrt roku, situace však podle prezidenta už nevyžadovala mimořádná opatření. Ovšem situace francouzských předměstí, která před půl rokem zažívala noci plné násilí, policejních a hasičských sirén, ohně, kouře, křiku a pláče, stále připomíná doutnající ohniště. Během silvestrovské noci po celé Francii lehlo popelem přes čtyři stovky automobilů. I v následujících dnech (či spíše nocích) nového roku počet zdemolovaných vozů překročil hranici jednoho sta, která se ve Francii stala pomyslnou hranicí mezi normálem a stavem, který začíná budit pozornost. Již samotný fakt, že stejné číslo, které by v Německu nebo Velké Británii znamenalo poplach, je v měřítcích země galského kohouta průměrem, dává tušit, s jak velkým problémem se dnešní Francie potýká. Jedná se nejenom o problém samotné integrace cizinců, ale obecně o problematiku evropského sociálního modelu, který se musí potýkat s dvoucifernou nezaměstnaností a rostoucí skupinou lidí, kteří jsou z něj vyčleněni. Přesto se nabízí otázka, zdali nebyly tyto nepokoje též částečně zneužity médii, která jsou nucena v boji o diváky nabízet stále něco nového, neotřelého a neokoukaného.
Právě média totiž často přistupovala na tuto hru a poptávce po dramatu a adrenalinu vycházela vstříc mnohdy takovým způsobem, že nejeden divák nabyl dojmu, že se televizní zprávy staly spíše válečným zpravodajstvím tak, jak jej známe třeba z Iráku nebo Čečenska. Novináři vyslaní do „prvních linií“před televizními kamerami s vážnou výrazem v obličeji líčili rozsah škod, předháněli se ve výčtu spálených aut, počtu „bojišť“, zadržených a zraněných. Zpravodajství bylo často prokládáno záběry z vrtulníků či odbornými analýzami nad mapami postižených oblastí. Jako vrchol pak mohl působit apel zahraničních politiků a osobností, které radili dobře zvážit případnou návštěvu Paříže.
Nejeden pilný čtenář Huntingtona se tak neubránil asociacím na téma střetu civilizací. Pojmy jako krvavé hranice islámu nebo kulturní okruhy jakoby opravdu dobře vystihovaly příčiny nepokojů. Francie se tak v jejich očích stávala pomyslným předobrazem budoucnosti světa jako místa globálních konfliktů jednotlivých civilizací, jejichž odlišná náboženství a kulturní specifika určují i odlišnost jejich politických cílů. Kritici islámu tak po útocích na New York, Londýn a Madrid začaly i na příkladu Paříže demonstrovat militantnost islámu a jeho neslučitelnost s euroamerickým universalismem a jeho hodnotami. Ale je tomu opravdu tak?
Než se pokusíme o odpověď, je zapotřebí uvést několik doplňujících informací. Francie je v mnoha ohledech zcela specifickou zemí. Je zemí, která především v dvacátém století přijímala početné vlny imigrantů nejenom ze svých bývalých kolonií, ale doslova z celého světa. Dnes má plná čtvrtina (25%!) Francouzů alespoň za jednoho z rodičů či prarodičů cizince, který se narodil mimo její hranice. Z velké části přicházeli z muslimských oblastí severní Afriky (Maghrebu), ale též z černošské subsaharské Afriky, z Turecka, z Asie nebo jižní či východní Evropy. O nejpočetnější evropské muslimské menšině, která se odhaduje na 5 milionů příslušníků ( 8%ní podíl na celkové populaci), se ví a často mluví a píše. Ovšem jen málo se připomíná fakt, že Francie je zároveň domovem největší evropské židovské diaspory. Počet Francouzů židovského původu přesahuje půl milionu a Francii tak řadí (patrně spolu s Ruskem) hned za Spojené státy a Izrael.
Kupříkladu turistický průvodce Marco Polo před nedávnem spočítal, že ve vnitřní Paříží s přibližně dvěma a půl miliony obyvatel žije přes tři sta padesát tisíc cizinců, další deseti tisíce jich pak zde pobývá ilegálně. K tomuto počtu je pak nutno přičíst na padesát tisíc zahraničních studentů, ale též několik stovek tisíc Pařížanů, jejichž jeden nebo oba rodiče jsou cizinci. A to nejsou započítaní turisté, díky jejichž hojnému počtu si Paříž stabilně udržuje pozici nenavštěvovanějšího města na světě. V Paříži tak vedle sebe žijí komunity z více než 130 různých zemí světa. Výčet těchto skutečností tak může alespoň částečně ilustrovat situaci, která v Evropě nemá ve svém měřítku obdoby.
To ovšem také vede k tomu, že integrace cizinců či jejich potomků do francouzské společnosti představuje daleko větší výzvu než v zemích jakými je například Itálie či Španělsko. Navíc většina právě muslimských příchozích pocházela z chudých venkovských oblastí a měla většinou jen minimální nebo dokonce žádné vzdělání. To samozřejmě neznamená, že by oni a jejich děti neměli možnost integrace či jí dokonce odmítali. To pouze znamená, že se v jejich případě integrace stává pomalejší a obtížnější. Jak si všímá dvojice francouzských sociologů Jonathan Laurince a Justin Vaisse ve své knize Integrating Islam, francouzský integrační model spočíval ve 20. století na třech pilířích: byla to škola, povinná vojenská služba a práce. Veřejné školy na předměstích bez ohledu na množství problému tuto úlohu většinou plní. Povinná vojenská služba byla ovšem koncem 90. let zrušena a dlouhodobá hospodářská stagnace a dvouciferná nezaměstnanost způsobují čím dál menší nabídku pracovních míst. Jejich násilné protesty se tak stávají reakcí na nemožnost či velmi ztíženou možnost společenského vzestupu
Paradoxem tak zůstává, že potomci především arabských přistěhovalců, kterým je vyčítaná neschopnost začlenit se do francouzské společnosti a přizpůsobit se jejím pravidlům a „zbytečné a nepraktické lpění“ na muslimských tradicích, vlastně ukázali spíše pravý opak. Vždyť v zemi, která je přecitlivělá na sociální nerovnost a nespravedlnost a kde stačí jen málo k narušeni jemného přediva sociálního smíru (viz. například nedávno probíhající masové studentské nepokoje namířené proti zákonu o prvním zaměstnání) reagovali potomci arabských přistěhovalců tak, jak je to v zemi revolty a vzdoru naučili. Zapálená auta, molotovovy koktejly létající vzduchem, protestní nápisy na zdech, tím vším vlastně dali najevo, že plně přebírají francouzskou formu protestu a volně tak navazuji na studentské nepokoje z konce šedesátých let. V drtivém množství případů neútočili na ty nejcitlivější místa, na letiště, metro, státní úřady, církevní či kulturní objekty. Nepoužívali prostředky skutečně radikálního muslimského terorismu: sebevražedné útoky s Koránem v kapse či atentáty na veřejné představitele. Nenávist nebyla vystupňována do krajnosti fanatickým duchovenstvem či jinými autoritami. Jejich cílem nebylo odtržení předměstských oblastí velkých francouzských měst a jejich přeměna v nezávislé islámské chalífáty. Protestující (či spise demolující) nebyli ve většině případů motivováni skutečnou nenávisti ke společnosti, která reprezentuje zapadni kulturu s jejími hodnotami a ideály. Ba právě naopak. Protestovali proti nedostatku těchto hodnot a ideálu na betonových sídlištích, která se postupem času stala skutečnými odpadkovými koši velkých francouzských měst. Byli zde po čtyři desetiletí cíleně soustřeďováni po stovkách tisíců, aniž by jejich skutečnou situaci znala či se o ni alespoň zajímala většinová francouzská populace. Jejich násilné protesty tak nejúčinnější (protože mediálně sledovanou) formou poukazovaly na každodenní realitu, ve které právo na práci a plnohodnotný život s vidinu důstojného stáří zůstalo za branami přelidněných, šedivých ghett, které plně ovládlo násilí, frustrace, drogy a kriminalita. Tato výbušná směs, řádně zahuštěná nezájmem cokoliv řešit, tak sehrála roli spolehlivého výtahu do suterénu francouzské společnosti. Když výtah dosedl na samé dno, směs se vznítila jako jeden obří molotovovův koktejl. Jeho plameny zazářily do tváře Francie, která si uvědomila, že bez její pomoci ti nejbídnější skutečnou cestu ke světlu nikdy nenajdou. Přitom fakt, že se nezdařil export těchto nepokojů do sousedních zemí s velkými muslimskými komunitami, svědčí o tom, že v Německu, Rakousku či Belgii situace nedosáhla kritického bodu a je možná náprava bez toho, aniž by ji předcházel zničující výbuch násilí.
Při všech těchto uvedených faktech je až s podivem, že prezident Chirac čekal deset dní, než svým vystoupením na televizní obrazovce reagoval na nečekané události. Ministr spravedlnosti Nikolas Sarkozy sice reagoval včas, ale svými výroky o lůze a spodině, ještě více zdramatizoval celou situaci. Výroku se totiž opět chytila média, která z něj učinila bulvární titulek, který na první stránce nemohl chybět. Navíc ti, kteří od něho očekávali po ostrých slovech i stejně energický policejní zásah, zklamal. Policie v prvním týdnu situaci nezvládala a na místa útoků se dostávala zpravidla až v době, kdy nebylo co zachraňovat ani bránit.
Tento pocit beztrestnosti a vědomí, že výsledky svého „snažení“ uvidí výtržníci již druhý den v televizních zprávách spolu s komentáři předních sociologů a politologů, zapříčinil strmý růst obliby těchto „aktivit“ u mladých lidí. Ti se navíc ani nemuseli trápit úvahami nad tím, jak skloubit noční výtržnosti s brzkým vstáváním do práce. Do žádné práce totiž velká část z nich nechodí. Tento mix adrenalinového dobrodružství, určitého částečně odůvodnitelného pocitu boje za správnou věc a davová psychóza tak působily jako „chrliče“ dalšího oleje do ohně. Tím ale samozřejmě nezpochybňuji vážnost situace ani sociální důvody těchto nepokojů.
Takže dobrá zpráva na konec. Francie se konečně probudila. Promnula si oči a začala přemýšlet, co si počít s celým problémem. První výsledky se dostavily záhy. Na nedávno zrušené či omezené dotace na činnost desítek občanských sdružení a organizací v problémových lokalitách se opět našel dostatek finančních prostředků. Další peníze budou putovat do programu obnovy zničených podniků, budov ale i do zkulturnění a polidšťováni předměstí, do kterých budou zapojováni lidé z poškozených oblasti. Několikanásobně se také rozšířila nabídka stipendií pro nadané děti z chudých rodin a francouzská vláda navíc dala najevo, že zavede nové přísnější sankce namířené proti jakékoliv sociální diskriminaci. Že tím práce nekončí, ale pouze začíná, je jasné snad všem. Ovšem místa jako Clichy-sous-Bois, Seine Saint Denis či Grigni potřebují daleko víc. Potřebují skutečný New Deal nebo Marshalův plán. Potřebují rozvoj infrastruktury, masovou tvorbu nových pracovních míst (např. zbavením povinnosti platit daně pro nové podnikatele po dobu několika let), mnohonásobně více terénních pracovníků, více peněz do školství, urbanistické zásahy do struktury sídlišť, vedená s cílem otevřít tyto ghetta světu a cílenou stavební činností do nich přivést více příslušníků střední třídy a podnikatelů. Jisté je, že náklady budou obrovské a skutečné výsledky se dostaví až v řádu desetiletí.
I média se v tomto „boji“ mohou angažovat. Mohou kultivovat diváka důrazem na kvalitu obsahu spíše než prvoplánovitou touhou šokovat jednu část francouzské populace tou druhou. Mohou upozorňovat na úspěchy lidí z předměstí, prezentovat jejich každodenní život, jejich problémy, radosti, výhry i prohry. Mohou přispět k tomu, že běžní Francouzi poznají lépe jejich život tak, jak i my poznáváme život našich sousedů. V každém státě totiž platí, že problémy těch nejchudších jsou problémem celé společnosti a úspěch při jejich řešení se tak stává společným úspěchem celého národa. Platí též, že úroveň každého jednoho státu se dá měřit podle toho, jakým způsobem nakládá se svými menšinami.
A co my v Čechách? Celý problém se nás netýká jen zdánlivě. Především na Ostravsku a v severočeských městech existují desítky lokalit, kde jsou převážně romští obyvatelé chyceni do pasti nezaměstnanosti a následných „výhod“ života na sociálních dávkách, alkoholismu, lichvy, kriminality a naprosté pasivity a apatie. Počátkem jara roku 2004 romské nepokoje skutečně vypukly. Jednalo se o východní Slovensko a roli rozbušky sehrálo snížení sociálních podpor a zpřísnění jejich vyplácení. Auta v romských osadách a čtvrtích měst nehořela, ale nejspíš jen proto, že Romové těch vlastních mnoho nemají a většinová společnost je zvyklá ty své parkovat v „bezpečnějších částech“. Můžeme se utěšovat, že u nás klasické romské osady tak, jak je známe ze Spiše, Gemeru nebo Zemplína nenajdeme a čeští a moravští Romové mají vyšší životní úroveň. Ta ovšem není zajištěna ani tak jejich větších zapojením do pracovního procesu, jako spíše mnohem vyššími sociálními podporami a dávkami, než je tomu na Slovensku. Jejich případná redukce by pak mohla reálně vést k opakování slovenského scénáře i u nás. Takové řešení je tedy pouze iluzorní a skutečný problém jen konzervuje. Stát by se tak měl v prvé řadě zasazovat mnohem aktivněji o větší prosazení Romů na trhu práce. V časech rostoucí výkonnosti ekonomiky a snižující se nezaměstnanosti má stát dostatek nástrojů i finančních prostředků na aktivní zapojení nezaměstnaných Romů (a samozřejmě i neromů) např. do systému veřejněprospěšných prací. I zde totiž platí, že nejlepšími integrujícími faktory je škola (respektive vzdělání obecně) a práce.
Můžeme se tedy stokrát ujišťovat, že se nás francouzské nepokoje netýkají a že křesťanští Romové jsou jiní než muslimští Arabové. Budeme-li ale před rostoucím problémem u nás doma zavírat oči a jeho symptomy ignorovat, budeme si i my časem muset zvyknout na obrázky hořících aut z ulic Ústí nad Labem, Chomutova, Mostu nebo Ostravy. Pak už jen vypnout televizi nepomůže. Média nás stejně dostihnou a donutí nás věřit, že právě v přímém přenosu sledujeme vzrušující konec světa v reality show, která nezná bratra.
Publikováno v roce 2006
