O stárnutí, migréně z migrace a velké šanci, kterou by byl hřích nevyužít.

Byl to ještě kabinet premiéra Miloše Zemana, který přišel se zajímavým projektem, jak částečně zmírnit stárnutí české populace. Podstatou celého projektu bylo ve zkratce lákat mladé, perspektivní, vzdělané jedince s rodinami do České republiky s  příslibem rychlého vyřízení trvalého pobytu. V celém projektu se výrazně angažoval dnes již bývalý premiér Vladimír Špidla a nutno podotknout, že inspirací se mu stal jeden z nejlépe propracovaných imigračních systémů vůbec; systém kanadský. Ten pružně reaguje na potřeby trhu tím, že u uchazečů bodově  ohodnocuje jejich znalost cizích jazyků, nejvyšší dokončené vzdělání, „perspektivní“ věk či počet dětí. Pokud uchazeč dosáhne stanoveného minima, získá vízum i bez předem zajištěné práce. Pakliže je nositelem Nobelovy ceny, nemusí stanovenou proceduru absolvovat vůbec. I tací lidé totiž míří do Kanady. Kanadské zkušenosti přitom jasně potvrdily, že se tento bodovací klíč osvědčil a vybraná skupina s požadovaným „minimem“ bodů byla úspěšná při hledání zaměstnanosti, rychle se včlenila do kanadské společnosti a stala se pro ní tudíž i přínosem.

Pro nás z toho vyplývá především to, že jasně stanovené podmínky tuto „řízenou migraci“ zkvalitní a zefektivní a položí ji na pevné základy, čímž se  též výrazně  zúží prostor pro  případnou korupci. Inu, tam kde litera  zákona, vyhlášky či nařízení hovoří jasným jazykem, korupci se (doufejme) nedaří. Cílem vládní strategie výběru cizinců byl zpočátku příliv několika tisícovek zahraničních pracovníků ročně. Konkrétní počty měly být stanoveny kvótou a jako nejvhodnější kandidáty tehdejší ministr Špidla označil Ukrajince. Důvody této bohulibé činnosti byly zřejmé více lidem. Především snaha alespoň částečně zmírnit (o zastavení neuvažovali ani chorobní optimisté)  zhoršující se demografickou situaci, konkrétně stárnutí populace. Vždyť průměrný počet 1,2 dítěte na matku má vézt  i podle těch nejmírnějších (!) prognóz k poklesu naší populace o 2 miliony obyvatel (20% populace!) v průběhu příštích 50 let. A to, že velkou část z tohoto redukovaného počtu budou tvořit lidé v postproduktivním věku, silné populační ročníky 70. let, tzv„Husákovy děti“, tzn. my všichni, je nabíledni!!! A o tom, jak nepřiměřenou zátěž to bude znamenat pro penzijní systém a co s tím, si , tuším, lámou hlavu i ještě nenarozené děti, které to začnou vytýkat svým rodičům hned po tom, co je naučí mluvit. Vždyť v roce 2030 by podle demografů mělo na českém trhu  práce chybět zhruba půl milionu lidí v produktivním věku. Demografové si také dali práci a spočítali, že alespoň pro udržení současného početního stavu  by se muselo v průběhu dalších 30 let k nám do země přistěhovat nejméně osmnáct tisíc lidí ročně. Dalším rýsujícím se problémem je nedostatek kvalifikovaných lidí, který brání rozvoji některých specifických odvětvích, kde jsou kladeny vysoké nároky na vzdělanou a kvalifikovanou pracovní sílu jako např. strojírenství, biotechnologie či informační technologie. Na tento nedostatek začínají upozorňovat též zahraniční investoři, kteří přicházejí s cílem investovat v těchto lukrativních oborech. Tento nedostatek prohlubují i naši odborníci, kteří odcházejí na Západ, kde mohou vykonávat srovnatelnou práci za nesrovnatelně lepší finanční ohodnocení. Potěšující je tedy fakt , že  i Česká republika (jako první postkomunistický stát) přistoupila na stejnou hru, kde vítězství v konkurenci s dalšími státy zaručí též větší počet  „ulovených mozků“ z okolních států. Navíc „ulovený“ vědec, doktor nebo programátor je člověk, jehož vysoké vzdělání a odbornost nestála českého daňového poplatníka ani korunu a navíc může ze svých daní začít peníze do státní kasy okamžitě odvádět!  Ber kde ber; odborník je zkrátka odborník a místa je tu pro všechny vzdělané a práce se neštítící osoby dost. A bude ještě více!

Zlom nastal v červenci roku 2003, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí vypustilo první zkušební balónek; takzvaný Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků. V první fázi se tento projekt omezil pouze na zájemce ze 3 zemí: Bulharska, Chorvatska a Kazachstánu. Autoři celého projektu vysvětlovali, že počet zájemců z těchto zemí (včetně těch, kteří již na našem území pobývají) je relativně nízký, a proto se dá jejich zájem technicky zvládnout. Inu, ministerstvo vstupovala na neznámou půdu, takže obavy z případných komplikací a těžkostí jsou pochopitelné. Z výběru zemí pro první testovací „vlaštovky“ tak vypadly např. Ukrajina či Vietnam, kde panovala obava, že by očekávaný vysoký počet zájemců zcela zahltil úředníky, kteří by měli daný projekt na starosti. Též státy jako Slovensko či Polsko z uvažovaného seznamu zemí vypadly, protože jejím obyvatelům, jako členům členských zemí EU již nic nebrání v tom, aby zde našli své uplatnění. Seznam se   má ale průběžně doplňovat o další země jako Rusko, Ukrajinu, Vietnam či Angolu. Výhledově by pak měl platit pro všechny země bez výjimky.

Samotné   podmínek, které musí případný zájemce splnit, jsou však zatím  až neuvěřitelně přísné.   Vždyť  po dotyčném jedinci se vyžaduje, aby si u nás sám našel místo, opatřil si povolení k práci a pobytu a navíc musí mít alespoň středoškolské vzdělání. Dodatečná bonifikace se pak získává za již vyjmenované skutečnosti: např. za rodinu s dětmi, vysokoškolský titul, jazykovou výbavu či předchozí zkušenosti s životem v České republice. Za věk nad 35 let se naopak  část bodů strhává. Není tedy divu, že nabídky zatím využilo jen pár stovek příslušníků uvedených zemí. V drtivě většině se přihlásili  ti, co zde již nějakou dobu žili a pracovali. Lákala je především možnost získat zde trvalý pobyt  ve zkrácené lhůtě dvou a půl let nejenom pro sebe, ale i pro členy své rodiny. Záměrem též je, aby se program vztahoval i na cizince, kteří zde studují. Ti by se pak do projektu mohli přihlásit po ukončení studia, aniž by měli zajištěno zaměstnání. Že je Česká republika vůči cizincům relativně přátelskou zemí dosvědčuje i to, že zde tvoří již 2,5 % populace, jinými slovy skoro 250 000 našich spoluobčanů pochází z jiné země než je ta naše. To je suverénně nejvyšší číslo ze všech nových členských států EU a  v tomto ohledu za sebou necháváme například i Finsko.

Když se Rudolf Krautschneider před 3 lety v časopisu Vesmír zamýšlel nad tématem migrace , psal „ Někde je lidí moc a někde zase málo, což je důvod vydat se na pochod. Někde pronásledují vás a jinde zase vy někoho, což je důvod vydat se na pochod. Někde jsou lidé moc bohatí a jinde moc chudí, což je důvod vydat se na pochod. A tak se od věků miliony lidí přesouvají světem legálně i ilegálně, přes přírodní i umělé hranice států, sem a tam. A tak když teď v Čechách nakoupíte levně u vietnamského stánku, polský inženýr navrhne stavbu mostu přes Vltavu, mongolský léčitel vám vyléčí nevyléčitelné bolesti zad, vypijete šálek čaje v čínské čajovně, na Václavském náměstí vám indický mudrc odhalí smysl života, ničemu se nedivte. Kdyby se vám to náhodou nelíbilo, pak mi věřte, že to vše je normální. Snažte se nemít migrénu z migrace.“
Po 40 letech umělé izolovanosti  se tak začínáme otevírat světu a zjišťujeme, že tu, v útulném středu Evropy, žijí spolu s námi i asijští obchodníci,  slovenské zdravotní sestry a lékaři, arabští inženýři, američtí učitelé angličtiny, ukrajinští dělníci  či italští majitelé pizzerií. Většina nás si na ně zvykla rychle a docela ráda. Pár lidí sice ještě  „brblá“ , ale i oni si dají říct, až první český atlet původem z Etiopie či Ghany vybojuje některou z medailí na Olympijských hrách či mistrovství světa. I toho se totiž jednou dočkáme a nebude to dlouho trvat.

Publikováno v roce 2004

Štítky: , , , ,

Tento článek byl vložen on Čtvrtek, Červen 25th, 2009 at 23.59 a je v rubrice 3. Vlastní články. Sledujte komentáře pomocí RSS 2.0. You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply