Když v pondělí 12. července přiletěl nový slovenský prezident Ivan Gašparovič se svojí manželkou Silvií do Prahy, byla to jeho první oficiální návštěva cizí země od zvolení hlavou státu letos v dubnu. Jeho pocity byly zajisté daleko příjemnější, než když Prahu jako federální generální prokurátor v roce 1992 nedobrovolně opouštěl. Na Pražském hradě jej uvítal jeho český protějšek Václav Klaus a neskrývaná vřelost vzájemného setkání nenechala nikoho na pochybách, že se obě osoby znají již dlouho. Ale asi by nebylo na místě hovořit o přehnaném přátelství či hlubokých a silných sympatiích.
Oba politici se znají z dob společného státu, z doby dělení federace a let poté. Ty roky utekly rychle. Jestliže ani u nás nejsou stále hodnoceny jednoznačně, na Slovensku, především jedná-li o dobu v rozmezí let 1993-98, převládá silná kritika. Slovensko za čtyřnásobného premiéra Mečiara upadlo do mezinárodní izolace a bylo řazeno po bok států podkopávajících samé principy demokracie jako Jugoslávie či Bělorusko. Došlo k přehodnocení prozápadní orientace a k celé sérii případů bezprecedentního porušení zákonů , které vyvrcholily dvěma odstrašujícími kauzami; zavlečením syna tehdejšího prezidenta Kováče do Rakouska a vraždou korunního svědka tohoto případu Róberta Remiáše. Stopy vedly k Slovenské informační službě a potažmo k osobě premiéra. Mečiar se ale spravedlnosti obávat nemusel. Měl totiž podporu stranických i vládních špiček a též oddaného předsedy parlamentu, Ivana Gašparoviče.
A právě zde se nám tak vynořuje osoba nového slovenského prezidenta v ne zrovna lichotivých souvislostech. I on totiž Mečiarovi pomáhal tuto nebezpečnou hru hrát a patřil k jeho nejvěrnějším stoupencům. Ivan Gašparovič tedy vůbec není osobou neznámou a tudíž ani nepopsaným listem. A právě mírný zápach z jeho žlutnoucího másla na hlavě, který se začíná šířit uličkami Grasalkovičova paláce (sídlo slovenského prezidenta) , tak nedává spát velkému množství Slováků, kteří se ptají, zda-li není možná jiná volba než ona příslovečná volba menšího zla. Inu, popravdě řečeno, není. A tak po Kováčovi, ale především po Schusterovi i Gašparovič přebírá tuto štafetu . Také on se nestal prezidentem, protože by voliči hlasovali pro Gašparoviče, ale proto, že hlasovali proti Mečiarovi. Jeho stín se stále vznáší nad Slovenskem a nikdo tu nezapomíná, že to byl právě on, jehož strana vyhrála všechny dosavadní parlamentní volby včetně těch posledních v roce 2002. Pouze nulový koaliční potenciál jeho HZDS tak zabránil opětovnému návratu starých „špatných” časů. Strach z jeho návratu je ovšem dodnes tak silný, že jenom jeho hrozba dokáže sjednotit jinak nejednotnou a rozhádanou slovenskou politickou scénu.
V tomto světle se i přimhouření obou očí zdá být snadno zdůvodnitelné a Gašparovičův bouřlivý rozchod s Mečiarem který autoritativně rozhodl o vyškrtnutí jeho jména z kandidátky do posledních parlamentních voleb, jej tak rázem dostatečně kvalifikuje a očištuje na nejvyšší státní funkci. Všude jinde v Evropě by to bylo zoufale mále, ne tak ale na Slovensku. Do parlamentních voleb tak Gašparovič šel s novou stranou, která mu přinesla „zasloužené” 3%. O tom, jak moc se lišila od HZDS, vypovídá i její název, HZD ( Hnutie za demokráciu), originální pojmenování, že? Nakonec ale přece slavil úspěch.
Slavil ten třetí , který přešlapoval nenápadně v pozadí. Vyhrál ten, který pro své zvolení takřka nic neudělal. Vyhrál zkrátka ten nejslabší. Inu, to už tak bývá, že když se dva perou, směje se ten třetí. Pro některé pozorovatele to ovšem bylo překvapení logicky zdůvodnitelné. U velké části obyvatel se totiž projevuje zklamání z Dzurindovy vlády. Její reformy dopadají nemilosrdně především na střední a nižší vrstvu. Lidé s nízkými příjmy tak musí sahat ještě hlouběji do prázdných kapes a především život na východě země začíná překračovat meze sociální únosnosti. Ostatně nebylo to tak dávno, co celou Evropu vyděsily bouře Romů v romských osadách. Kdyby se k nim přidali i obyčejní Slováci, vláda by mohla jen těžko dělat, že se jí to netýká. Přes všechny vyjmenované skutečnosti ale platí, že Slovákům stále nechybí zdravý rozum a schopnost racionálně zhodnotit politickou situaci své země. A pro většinu z nich Mečiar nikdy nebyl a ani nikdy nebude alternativou k Dzurindově vládě. Gašparoviče tak vynesla do prezidentského paláce série vládních „minel” , které začaly bohorovnou nominací ministra zahraničních věcí Kukana bez předchozího jednání s koaličními partnery, arogantním stylem vládnutí či celou řadou korupčních a klientelistických afér, které byly zahrány jaksi do ztracena. Posledním hřebíčkem do rakve byla pompézní a nesmírně nákladná předvolební kampaň, která otrávila celou řadu průměrných voličů. Ostatně „obřím” kampaním se na Slovensku tradičně nedaří. Nepřinesly volební úspěch ani Mečiarovu HZDS ve volbách v roce 1998 ani straně Směr Roberta Fica, který již propadl dojmu, že je jisto jistě novým slovenským premiérem. Inu jména hloupých, na všech sloupích, řekl si asi nejeden volič a podobiznu Kukana či Mečiara minul bez povšimnutí. A místo k volbám odjel na chatu či chalupu, vyměnit ulici za zahradu. Vždyť byl konec března, nejvyšší čas připravit ten svůj koutek zeleně na příchod jara.
Když pak byly oznámeny volební výsledky, nejednomu „nevoliči” se pak zpátky ze zahrádky ani nechtělo. Tolik favorizovaný a medializovaný Kukan se totiž nedostal ani do druhého kola, když se přes něj doslova o pomyslnou píď prodral právě Gašparovič. A zde nám tedy opět začíná náš notoricky známý a toliko probíraný příběh dvou zel. A tudíž i příběh o hledání toho menšího, kde šikovná ruka upotřebí všechny pomůcky od lupy až po mikroskop. Zlo jako zlo, dští síru moralista, ale kde on byl, když se volilo? A přitom lamentace na nedostatek osobností na Slovensku neobstojí. Není to totiž pravda. Během minulých voleb to byla Magda Vášáryová, spolu se svým mužem Milanem Lasicou tvořící snad nejnoblesnější pár dnešního Slovenska. Mimochodem, svůj šarm a schopnosti velice dobře osvědčuje na svém postu velvyslankyně ve Varšavě. V letošních volbách to byl pro změnu Martin Bútora, bývalý velvyslanec ve Spojených státech a univerzitní pedagog. Kultivovaný člověk, který bohužel měl podle slovenského komentátora měsíčníku Listy, Daniela Rause, handicap, který se na Slovensku neodpouští: židovský původ. Ale určitě svůj díl viny nesla i Vašáryová s Bútorou. Nedokázali zaujmout dostatek lidí natolik, aby přišli disciplinovaně k volbám. A píši-li o disciplíně, myslím tím především voliče HZDS, kteří neváhali ani okamžik a dali jasně najevo , koho že si přejí v druhém kole: Mečiara a jeho „vzorného” žáka Gašparoviče, který vlastně v mnohém svého učitele překonal. Především svojí schopností sebereflexe a ukázněnou profesionalitou.
Přesto nemůžu nesmeknout před slovenskými vládními činiteli. Jedna věc se jim totiž upřít nedá. Důvěřují svým občanům natolik, že jim onu výsadu volit prezidenta svěřují přímo do rukou. A to i za cenu nejednoho nemilého překvapení. Inu, volič není budík, kterého si můžete nastavit přesně podle přání. A tak tu sedím, okusuji si konec tužky a lámu si hlavu nad tím, pro koho bych vhodil hlasovací lístek já, kdybychom se u nás ve druhém kole dočkali třeba Karla Gotta a Sámera Issi . Zdá se vám to směšné? Já si přesto dokáži představit docela dobře ty zástupy zelektrizovaných fanynek ať už staršího data nebo čerstvých prvovoličů. A ruku na srdce, určitě by takovou malou poťouchlost podpořilo hlasováním více lidí. Mít totiž možnost dát políček do tváře všem politikům, a nevyužít jí, by byl velký hřích. Ale Sámer je přiliž mladý, uznávám.
On vlastně ten Gašparovič, profesor práv a stále i po 40 letech zamilovaný do své ženy Silvy, nemusí být zase tak špatný prezident. Asi bude těžko symbolizovat morální autoritu, ale to po něm ani nikdo chtít nebude. Stačit bude, když se jako konformní člověk dobře přizpůsobí vážnosti prezidentského úřadu a bude přesvědčivě reprezentovat svojí zemi. A to Gašparovič jistě dokáže. Jako arbitr vyšší kontroly a neustálého dohledu budiž mu vědomí, jak málo lidí pro něj hlasovalo a jak moc lidí musí přesvědčit o svých kvalitách.
Publikováno v roce 2003
