Třicet let Charty 77

Když komunistické Československo připojilo svůj podpis k Závěrečnému aktu na Helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě roku 1975, zdálo se, že vše bude  brzy opět zakryto nánosem zapomnění. Malá hrstka lidí se přesto rozhodla připomenout tehdejším mocným fakt, že se tímto podpisem také Československo přihlásilo k dodržování lidských práv a svobod. Tím, co je vyburcovalo z letargického polospánku, byl vykonstruovaný soudní proces  s rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. Ten měl za cíl udusit malý, okrajový výhonek nezávislé kultury, ale nevědomky spustil cosi, co v normalizačním státě nemělo obdoby. Šedivá podprůměrnost normalizace se musela vyrovnat s malým zázrakem svobody.  Nepatrné izolované skupinky mladých intelektuálů a umělců, reformních komunistů i obyčejných „mániček“ se spojily ve  funkční zárodek  občanské společnosti. V komunistickém zřízení věc nevídaná. A to byla podstata celého zázraku. Slovy Václava Havla - vymanili se ze své pohodlné odevzdanosti osudu. Přestali čekat, co udělají jiní a udělali to sami. Cosi se změnilo a režim, který rozséval strach, jím sám nakonec onemocněl.

Statečnost je obecně silně nedostatkovou vlastností, a přesto se  tenkrát statečných našlo na dvě stě padesát. Byli to první signatáři Charty 77.  Jen stěží dnes pochopíme, jak těžké to bylo rozhodnutí. Jediný podpis na kartičce k dokumentu se rovnal vyhlášení války celému totalitnímu systému, který nemilosrdně trestal „provinilce“ a mstil se i na jejich nejbližších.   A přitom každý jeden člověk vedl tento individuální boj s totalitou vlastně sám. A zároveň balancoval na hraně propasti, o jejíž hloubce neměl potuchy: ukončení profesní kariéry, ztráta možnosti studovat pro děti, psychický teror, nejistota, strach i vězení. Přesto v nejdůležitější okamžik svého života nedopustili, aby strach umlčel jejich svědomí. Síla jejich poselství a pevná páteř jim v tom zabránily.

A proč bychom si měli Chartu a její signatáře i po třiceti letech připomínat? Možná proto, že svoboda stále ještě není samozřejmostí. Snad také proto, že apatie a nezájem rozrušují demokracii stejně intenzivně jako zubní kaz sklovinu. A určitě proto, že statečnosti se my všichni musíme stále učit. A Charta 77 je tou nejlepší učebnicí.

Publikováno v roce 2007

Štítky: , , ,

Tento článek byl vložen on Pátek, Červen 26th, 2009 at 20.32 a je v rubrice 3. Vlastní články. Sledujte komentáře pomocí RSS 2.0. You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply