Bathory

Juraji, co nám to děláš? To nás musíš i jako čerstvý sedmdesátník (apropo, vřelé gratulace) tak mást? Zveš na středověké hody ve velkolepém stylu, ale dostáváme guláš v erárním ešusu s plastikovou lžíci. Že ty si z nás smrtelníků děláš tak trochu legraci, viď?

Film Bathory nebyl špatný, to ne, jen..jen.. jen bylo zkrátka těch „ale” po zhlédnutí celého filmu nějak mnoho. Film je rozčleněn podle názvu jejího muže, její vědmy, bylinářky a nejbližší rádkyně v jednom a hlavního rivala palatina Thursa, do tří částí nazvaných Ferenc, Darvulia a Thurzo. Už samotné dělení je poněkud problematické, protože zmiňované postavy nemají v ději filmu rovnocenné postavení. Jestliže zdrojem hlavní záplatky i napětí filmu je vztah ústřední  dvojce Bathory a Thursa; nabitý mikrosvět dvorních intrik, zákulisních her, mocenských bojů a osobních ambic (v kterých se mistrně pohybuje především palatin), Darvulia je důležitou, přesto spíše vedlejší rolí a samotný manžel Ferenc pak navzdory obrovské osobní tragédi, kterou čachtické paní v opilosti způsobí, rolí veskrze okrajovou, která je z filmu relativně brzy „odklizena”.

Jestliže obecně platí pravidlo, že „uměním nudy je říci vše”, zde by některé scény zasloužily více „doříct” a jiné zase z filmu rovnou vystřihnout. Film přelidněný postavami a jejich mikropříběhy totiž ubírá čas na hlubší prokreslení hlavních postav a reflexi jejich vzájemných vztahů. Ač se Jakubisko snaží sebevíc a jiskřičky tu a tam zasrší, opravdový plamen života se mu ve většině postav vykřesat přesto nepovedlo. Především u hlavních dvou rolí, knežny(?) a platína se Jakubisko o něco takového pokouší, přesto se zastavuje v půli cesty.  Závěrečná scéna odhalené lásky Thurza k Barotičce tak působí po předchozích rozbrojích trochu uměle a našroubovaně, ačkoliv divákova mysl tuto možnost během děje nejednou nastolí.

Naopak velmi osvěžujícím dojmem působí dvojice potulných mnichů, kteří procházejí dějem a zšeřelý středověký příběh prosvěcují celou plejádou moderních vynálezů (kolečkové brusle, fotoaparát, rogalo, gramofon), aniž by to ději ubíralo na věrohodnosti. V tu chvíli se stávají oba putující mniši návštěvníky z budoucnosti, suerralistickými proroky skutečné pravdy o čachtické paní. Hřejivě lidským hlasem otce Petra (Bolek Polívka) k nám nepromlouvá jen hlavní vypravěč příběhu, ale i Jakubisko sám.  Děj zpestřující  a sympaticky provokující (např. naznačující bisexualitou) je i postava italského renesančního mistra Caravaggia.  Ta jen znovu potvrzuje, že fantaskně groteskní svět „malých-velkých” příběhů je svět, ve kterém se Jakubisko pohybuje nejjistěji. Snad nejlépe se ironie a nadhled projevuje v milostné scéně malíře a hraběnky (Kněžny?), kdy „roztančí” zpovědnici na podlaze zaplněného svatoštěpánského chrámu ve Vídni.  Taková mile rozpustilé překvapení jsou kořením každého filmu, a divák v nich nejsilněji poznává Jakubiskův rukopis. Rukopis mísící s obdivuhodnou samozřejmostí realitu, sen i bláznovství. Proč tedy s nimi mistr tak sobecky šetří?  Proč se Jakubiska v jeho vlastním filmu tak moc nedostává?

Trestuhodně nevyužitou šancí je film i z hlediska možné propagace Slovenska v zahraničí. Slovenský vlastenec Jakubisko totiž, paradoxně, vypráví celý příběh z maďarského pohledu. Slovo Slovensko(a pokuď jsem dobře poslouchal, tak ani slovo Slováci!) ve filmu ani jednou nezazní, území je ve filmu zmiňováno jako Horní Uhry (Upper Hungary). I jméno hlavní aktérky příběhu je ze zažitého Alžběta pomaďarštěno na Eržebé. Zároveň se ale Jakubiskovi všechny historické reálie nedaří ujednotit, takže kupříkladu renesanční Bratislava už ve filmu nevystupuje pod svým maďarským označením Pozsony, ale je poněmčená na Pressburg. Celý magický kraj horských štítů, mohutných hradů na jejich úbočí, rázovitých horalů i kraje nabitého historií si tak neznalý zahraniční divák spojí především s Maďarskem.

Jako poslední diskutabilní moment se mi jeví historická věrohodnost celého příběhu. Film je možné vystavět na fiktivním příběhu, pokud jej ovšem autor veřejně přizná. Takový postup volil například Miloš Forman v případě vztahu Mozarta a Salieriho ve svém Amadeu. Autor filmu Bathory ovšem až křečovitě demonstruje snahu hledat a objevovat v dějinách zapomenutou pravdu, zároveň ovšem přiznává, že v tomto případě vlastně žádná pravda neexistuje, protože pro její nalezení již neexistují žádné stopy. Všechny je smazal a trvale znehodnotil čas. „Nové” historické skutečnosti tak spíše než provokativně působí rušivě a nevěrohodně. Co si s tím počít? Nemůžu se zbavit dojmu, že zde Jakubisko fikci vydává za skutečnost neprávem a tím mate nejen diváky, ale především sám sebe. V závěrečné „mučednické” scéně se tak čachtická paní v plamenech mění ve skutečnou slovenskou Johanku z Arku. Ale bylo tomu tak opravdu? Jaký má vlastně smysl takto zásadní „rehabilitace” dané postavy a snaha reformovat zažitý historický kontext, v jakém je po mnoho generací posuzována? Nestává se postmoderní boření mýtů jen lacinou kratochvílí znuděného intelektuála? Jaký má smysl vyvracení mýtů jinými mýty? A kdo přijde na řadu příště? Jánošík? Matúš Čák Trenčianský? Janko Kráľ?

Na tyto i mnoho dalších otázek si bude muset přemýšlivý divák odpovědět sám.  Film mu ovšem ke kritickému myšlení poskytne dostatek podnětů. I to je koneckonců pozitivum tohoto filmu a další důvod k jeho návštěve. Děkujeme mistře.

Publikováno v roce 2008

Štítky: , ,

Tento článek byl vložen on Pátek, Červen 26th, 2009 at 20.39 a je v rubrice 3. Vlastní články. Sledujte komentáře pomocí RSS 2.0. You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply