1) Co soudíte o názoru některých dnešních komentátorů, kteří redukují Pražské jaro především na boj o moc mezi komunisty?
To není názor, ale politická koncepce. Její protagonisté buď z nevědomosti nebo záměrně nerespektují dobovou atmosféru a geopolitické limity šedesátých
let. Ovlivňují tak lidi mladší než padesát let, kteří tu dobu nemohli prožít. Pražské jaro bylo vyvrcholením procesu překonávání stalinismu. Režim s prvky
orientální despocie skrytý za socialistickými hesly byl po válce vnucen celému sovětskému imperiu. K tomu nestačili kariéristé, kteří se objeví vždy
a všude. Mnozí poctiví nadšenci po hospodářské krizi, Mnichovu a protektorátu uvěřili ve “zpívající zítřky”. Komunisty volilo v roce 1946 čtyřicet
procent českých občanů a statisíce lidí vstoupily do KSČ. Většina z nich brzy pochopila, že slíbenou československou cestu k socialismu nahradil
režim, který měl se socialistickými myšlenkami společné jen své pojmenování. Po teroru a depresi přelomu čtyřicátých a padesátých let Chruščovovo
odsouzení Stalina v roce 1956 nabídlo naději. Šedesátá léta byla bojem za rozšiřování prostoru svobody. Sílící občanská společnost, k níž patřila i
většina komunistů zápasila s pohrobky stalinismu a byrokracií systému, který stvořili po roce 1948. Na proslaveném sjezdu československých spisovatelů v
roce 1967 s ostrou kritikou režimu vystoupili komunističtí spisovatelé Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Ivan Klíma, A. J. Liehm nebo Pavel Kohout v
koalici s nestraníky. Pražské jaro bylo vítězstvím osvobozující se společnosti, kterou už nemohly žádné vnitřní síly porazit.
2) O co, dle Vašeho názoru, šlo na jaře 1968? O obrodu socialismu a nebo o návrat ke skutečné demokracii se vším všudy, tedy včetně pluralitního demokratického systému, svobodných voleb a naprosté svobody tisku?
Socialismus není možný bez demokracie. Represivní režim nebyl socialismem, i když si tak říkal. Proti němu stálo heslo “socialismus s lidskou tváří” jako metafora pro svobodnou společnost. Svoboda otevřeně vyjadřovaných názorů, tisku a shromažďování byla úplná. Byla zrušena cenzura a občanská společnost určovala témata politického vývoje. Leden byl porážkou stalinistů v KSČ koalicí reformních komunistů, kteří si představovali demokratizaci a otevřenost pod vedením KSČ a komunistů, přemýšlejících o skutečném otevření společnosti včetně svobodné politické soutěže. V průběhu jara získávalo spojenectví demokratických sil bez ohledu na politickou
příslušnost převahu. Limitem byla geopolitická situace, v níž hrozila sovětská intervence a v níž Západ uznával sovětskou sféru vlivu. Zkušenost s potlačením maďarské
revoluce si proto v roce 1968 vynucovala některá tabu. Nebylo možné chtít vystoupit z Varšavské smlouvy, obnovit systém politických stran a uspořádat svobodné volby. Připravovaný zářijový sjezd komunistické strany měl zcela změnit její orgány, ve kterých by stoupenci demokratických změn získali převahu. KSČ by nemohla změnit jméno, ale stala by se ve skutečnosti sociální demokracií podobně jako koncem osmdesátých let strany polská a maďarská strana. V Moskvě, Ulbricht v NDR a Gomulka v Polsku pochopili, že úspěch v Československu je ohrožuje a poslali tanky. Po maďarské a československé zkušenosti ještě v roce 1982 Bronislav Geremek jako
představitel polské Solidarity odpověděl na otázku, jaké jsou její limity, že “limitem je pohyb sovětských tanků”.
3) Co vnímáte s odstupem času intenzivněji? Radostná očekávání, které s sebou Pražské jaro přineslo, nebo zklamání z intervence, která na dvacet let nemilosrdně pohřbila jakoukoli naději na pozitivní změny ve společnosti?
Pražské jaro patří k nejlepším tradicím našich novodobých dějin celonárodním vzepětím úsilí o svobodnou společnost. Potvrdil to i rozhodný nenásilný odpor celého národa proti vojenské intervenci v srpnu, pokračující v zápase o uchování hodnot jara do léta 1969. Naděje proto nepohřbila sama intervence, která byla vojenským úspěchem, ale politickým debaklem, když se okupačním vojskům nepodařilo vytvořit ani kolaborantskou vládu a zastavit vysílání rozhlasu, které udržovalo informovanost a jednotu společnosti. Odhodlání zlomil až srpen 1969, kdy při výročí invaze občany rozehnaly nikoli cizí, ale domácí ozbrojené síly. Nicméně Pražské jaro mělo mimořádný význam pro porážku systému v celém sovětském bloku. Jeho potlačení zrušilo v evropských a amerických politických kruzích představy o možné roli
Československa při překonávaní bariér studené války a o konvergenci západního a východního systému. Levicové kruhy na Západě definitivně ztratily iluze o Sovětském svazu, který zasáhl proti snaze dát socialismu lidskou tvář. V Sovětském svazu poprvé od třicátých let, kdy Stalin trestal smrtí jakoukoli kritiku, začala debata i uvnitř vládnoucí strany, která vyústila v Gorbačovův pokus o reformu systému. Občas připomínám, že Gorbačov mi v září 1991 v Kremlu řekl: “Mysleli jsme si, že rdousíme Pražské jaro, ale rdousili jsme sebe sama.”
4) Proč, dle Vás, československa společnost po srpnu 1968 tak snadno kapitulovala? Vždyť obrovská vlna veřejného nesouhlasu, která se zvedla bezprostředně po intervenci, patří k těm nejúžasnějším okamžiků společné histori Čechů a Slováků.
Společnost nekapitulovala snadno. Potvrzují to i statisíce lidí, kteří se i v nastupující “normalizaci” odmítli podřídit, i když je to stálo ztrátu zaměstnání a četné potíže v životě. K postupné demoralizaci přispěly ústupky oblíbených vedoucích představitelů. “Jsme s vámi, buďte s námi,” volali demonstranti ještě na jaře 1969. Proti plíživé kapitulaci protestoval v lednu 1969 svou obětí Jan Palach. Marně. Bezcharakterní slouhové moci a udavači existují v každé společnosti. Jde jen o to, zda je státní moc
využívá nebo zda jsou v opovržení. Většina slušných lidí ztratila důvěru v možnost změny a ukryla se do soukromí. Pokud chtěli vykonávat zajímavější profesi bez víry, že se dožijí slušnějších poměrů, přijali formální požadavky režimu, který už nežádal, aby mu věřili, ale aby potvrdili svou loyalitu mlčením nebo členstvím v KSČ nebo v jiných režimních organizacích. Pražské jaro však zanechalo nesmazatelné stopy. Charta 77 byla jakýmsi vzorkem plurality zděděné z jara. A když se státní moc pokoušela
zorganizovat veřejné odsouzení Charty a v továrnách a dalších podnicích a občané, stranické a odborové organizace požadovali její text, svůj úmysl vzdala. Její představitelé pochopili, že debata by obnovila atmosféru šedesátých let. Uspěli jen někde u státních úředníků a u divadelních umělců vydíraných hrozbou ztráty povolání. Bez Pražského jara si lze jen stěží představit celonárodní vzepětí listopadu 1989.
5) Patříte k prvním signatářům Charty 77. V první polovině roku 1979 jste se stal i jejím mluvčím. Ve stejném roce jste byl odsouzen na tři roky nepodmíněně spolu s Petrem Uhlem, Václavem Havlem a Václavem Bendou. Myslíte si, že dnes je svoboda už samozřejmostí? Lze dnes tvrdit, že občanské statečnosti je již netřeba se učit? Zajímalo by mne, zdali dle Vašeho názoru, demokracie přežije i současný nezájem, možná až apatii mnohých občanů?
Svoboda není nikdy samozřejmostí. Je třeba o ní neustále usilovat a čelit jakýmkoli pokusům ji ohrozit. Nezájem, případně apatie občanů plyne zčásti z pocitu, že už nic nehrozí, zčásti je důsledkem potíží soudobé demokracie, kdy si lidé myslí, že stejně nemohou nic ovlivnit. Nejde o výuku občanské statečnosti. Slavný je výrok Brechtova Galilea o bídě společnosti, která potřebuje hrdiny. Nepotřebujeme hrdiny, ale občanskou angažovanost, pěstovat vědomí, že odmítáme-li se vměšovat do našich vnitřních věcí, necháváme za sebe rozhodovat jiné. Jen aktivním podílem na věcech veřejných můžeme něčeho dosáhnout. Potvrzují to mimo jiné ústupky vlády a pražského
magistrátu po demonstracích občanů proti politice ministerstva zdravotnictví nebo proti grantovému systému, který měl před kulturou dát přednost komerční divadelní produkci.
6) Odkud vlastně člověk bere sílu, která v rozhodujícím okamžiku zabrání tomu, aby strach umlčel jeho svědomí? Možné obavy, že totalitní režim použije všechny možné prostředky, aby Vás umlčel byly značné a jak se později ukázalo i velice opodstatněné. Copak jste si ani jednou během dlouhé doby strávené v kriminálu nepomyslel: “Kéž bych raději mlčel a nevystupoval z davu?”
Možná, že za svoji povahu vděčím rodičům a intelektuálnímu prostředí, ve kterém jsem vyrůstal mezi jejich přáteli lékaři, literáty, malíři a hudebníky a dvaceti tisíci tátovými knihami. Vštěpovali mi, že sílu dává člověku jistota vzdělání a vědomí, že žije v souladu se svým přesvědčením a že se nikdy nenechá vydírat. Neznamená to, že se člověk vrhá bezhlavě do dobrodružství. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let mohl jen náznak odporu znamenat také šibenici. V únoru 1948 mi bylo jedenáct let a
nevím, jak bych jednal, kdybych byl o deset let starší. V šedesátých letech při našem zápasu o rozšiřování svobody slova hrozila většinou jen ztráta zaměstnání. V “normalizaci” jsem ovšem musel počítat i s kriminálem. Je důležité, aby si člověk důkladně promyslel, zda je ochoten přijmout rizika svého jednání. Lidem, kteří přicházeli podepsat Chartu, jsem říkal, ať jdou domů, přemýšlejí sami i s rodinou, co jsou schopni unést. Věděli, že přijdou o slušné zaměstnání, ale museli počítat s výslechy, domovními prohlídkami, vězením, pronásledováním dětí. Nemusí se to stát, ale může. Nejhorší je, když člověk není připraven a pak se složí. Profesionálové StB uměli odhalit každou slabost a využít ji k brutálnímu nátlaku. Těch dvacet let mnozí z nás vytrvali a přežili v duševním zdraví proto, že jsme dávali jasně najevo, že nebudeme mlčet.
(Autor je novinář, byl mluvčím Charty 77 a polistopadovým československým minstrem zahraničí)
Publikováno v červenci 2008
