Viktor Emil Frankl (1905-1997)
Viktor Emil Frankl se narodil 26. 3. 1905 ve druhém vídeňském obvodě Leopoldstadt, který i navzdory druhé světové válce až do dnešních dnů zůstal centrem židovské Vídně. Měl dva sourozence: staršího bratra Waltera a mladší sestru Elsu. Franklovi rodiče, jak to ostatně v době vrcholícího mocnářství bývalo ve Vídni častým jevem, přišli z Čech. Franklova matka Elsa pocházela ze starousedlého pražsko-židovského patricijského rodu, otec Gabriel pak z jihomoravských Pohořelic. Na otce, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, vzpomínal Viktor Frankl jako na přísného, ale v nejvyšší míře spravedlivého člověka. Svojí matku pak popisoval jako nesmírně hodnou a zbožnou bytost.
„Celkem vzato, jsem spíše po otci. Vlastnosti, které jsem zdědil po matce, však vyvolávaly spolu s otcovými vlastnostmi v mé charakterové struktuře napjetí. Jednou mě jeden psycholog z univerzitní psychiatrické univerzity v Innsbrucku testoval pomocí Rorschachova testu a potom tvrdil, že něco takového dosud neviděl, takové rozpětí mezi extrémní racionálností na jedné straně a hlubokou emocionálností na druhé. Mám za to, že tu první jsem pravděpodobně zdědil po svém otci, druhou po matce. [1]
První světová válka, kterou Frankovi strávili částečně i v jihomoravských Pohořelicích, způsobila rodině vážné ekonomické problémy. Jak Frankl později vzpomínal, chodívali často žebrat o chléb do selských usedlostí a krást na pole kukuřici. Po skončení války nastupuje na gymnázium. Na jeho vyšším stupni se mladý Frankl začíná vydávat vlastní cestou. Vliv na jeho formování má četba Werfla, Tolstého, Dostojevského či přírodní filozofie Wilhelma Ostwalda nebo Gustava Fechnera. Mladý Frankl se začíná čím dál více zajímat o psychologii. Jak Frankl později ironicky připouštěl, na jeho životní směřování měla vliv i jedna shoda okolností.
Narodil jsem se v Czernin-gasse číslo 6 šikmo naproti domu, kde nějakou dobu pobýval Alfred Adler, zakladatel individuální psychologie. Místo zrození třetího vídeňského směru, logoterapie, tedy není příliš vzdálené od druhého vídeňského směru, Adlerovy individuální psychologie. [2]
Navštěvuje přednášky filosofie a kursy aplikované a experimentální psychologie na lidové univerzitě (Wiener Volkshochschule) a také přednášky na psychiatrické univerzitní klinice (Wiener Universitätsklinik für Psychiatrie), čímž se dostává do kontaktu s psychoanalýzou, nejdříve s významnými Freudovými žáky Eduardem Hitschmannem a Paulem Schilderem, později vede intenzivní korespondenci i se samotným Sigmundem Freudem. S Freudem jsem nejen korespondoval, ale jednou jsem ho i náhodně potkal. „To už jsem nebyl středoškolák, ale student medicíny. Když jsem se mu představil, hned se mě zeptal: „Viktor Frankl- Vídeň, 2. okres, Czerningasse 6, dveře 25- není liž pravda? Souhlasí, potvrdil jsem. Jak se zdá, znal mou adresu na základě dlouholeté korespondence již zpaměti. [3]
V roce 1923 dokončuje svá gymnaziální studia prací Zur Psychologie des philosophischen Denkens” (K psychologii filozofického myšlení - psychoanalyticky orientovaná patografie o Arthurovi Schopenhauerovi). V téže době také publikovat první články v přílohách deníků. V roce 1925 vychází první Franklův vědecký článek “Zur mimischen Bejahung und Verneinung” (K mimickému přitakání a nesouhlasu) v Mezinárodním časopise pro psychoanalýzu (International Zeitschrift für Psychoanalyse). Setkává se též osobně se Sigmundem Freudem, ale v polovině dvacátých let má na něj již větší vliv koncepce Alfreda Adlera.
Franklova politická orientace a mimořádné intelektuální schopnosti jej také přivádí na post výkonného předsedy socialistických středoškoláků celého Rakouska. K psychologickému pokušení přibylo i pokušení sociologistické. Vždyť jsem byl jako středoškolák po léta funkcionářem Socialistické dělnické mládeže a roku 1924 po nějakou dobu výkonným předsedou socialistických středoškoláků celého Rakouska. Moji přátelé a já jsme se dlouho do noci potulovali po Prátru a nediskutovali jen o alternativách Marx nebo Lenin, nýbrž také o alternativách Freud nebo Adlel. [4]
Frankl vstupuje do Vídeňského spolku pro individuální psychologii (Wiener Vereinigung für Individualpsychologie), v jehož časopise (International Zeitschrift für Individualpsychologie) uveřejňuje článek “Psychotherapie und Weltanschauung” (Psychoterapie a světový názor), kde se snaží v pouhých dvaceti letech vyjasnit hranice mezi psychoterapií a filozofií. Klade zde zvláštní důraz na problematiku smyslu a hodnot, což se stane celoživotním motivem jeho práce. V druhé polovině dvacátých let Frankl na veřejných přednáškách a kongresech začíná používat termín „logoterapie”. V téže době se také počíná odklánět od Adlerova ortodoxního přístupu. Nesouhlasil s jeho názorem, že neuróza je pouhým prostředkem k dosažení účelu. To také přispělo k jeho pozdějšímu vyloučení z Vídeňského spolku pro individuální psychologii. Franklův zájem se přesouvá od teorie k praxi. Ve Vídni a dalších šesti městech organizuje poradny pro mládež, které poskytovaly mladistvým v duševní tísni bezplatné poradenství. Pomáhají mu přitom August Aichhorn, Rudolf Dreikurs, Charlotta Bühlerová a další. V roce 1930 ještě jako student medicíny začíná samostatně pracovat v psychoterapeutické ambulanci na vídeňské universitní psychiatrické klinice (Universitätsklinik für Psychiatrie), kde se po promoci v témže roce stává Frankl asistentem. Po promoci na lékařské fakultě Frankl začíná působit na univerzitní psychiatrické léčebně, později, v roce 1933, přechází na psychiatrickou léčebnu „Am Steinhof”, kde vede tzv. „pavilón sebevražedkyň”.
Od tohoto roku začíná používat výrazu “existenciální analýza“, který roku 1939 podrobně teoreticky rozpracovává ve svém článku “Philosophie und Psychotherapie. Zur Grundlegung einer Existenzanalyse” (Filozofie a psychoterapie. K základům existenciální analýzy). V časopise “Sozialärztliche Rundschau” popsal neurózu z nezaměstnanosti v článku “Wirtschaftkrise und Seelenleben von Standpunkt des Jugendberaters” (Hospodářská krize a duševní život z hlediska poradce pro mládež). Poukazuje zde na fakt, že pro mladé, nezaměstnané lidi je pocit prázdnoty života horší, než vykonávání nějaké bezplatné činnosti. Zabývá se Husserlovou a Schelerovou kritikou psychologismu, filosofy existence a existenciálně orientovanými psychiatry (K. Jaspers, L. Binswanger, V. von Gebsattel). Začíná kritizovat hlubině psychologické metody a jejich pojetí člověka (antropologii), uvědomuje si nutnost “duchovní dimenze”.
Roku 1938 si Frankl plní svůj sen a otevírá si soukromou praxi odborného neurologa a psychiatra. Jen pár měsíců po jejím otevření však v březnu roku 1938 hitlerovské oddíly vtrhly do Rakouska. Přímo na osudný den Frankl vzpomínal takto: V tento politicky tak závažný večer jsem měl nic netuše přednášku, pro niž kolega, za něhož jsem zaskakoval, zvolil název „Nervozita jako příznak doby”. Náhle někdo rozrazil dveře a stál tu plně uniformovaný esesman. Copak to bylo možné za Schuschnigga? Ptal jsem se sám sebe. Esesman zřejmě chtěl přednášku narušit a přinutim mě k jejímu ukončení. Tu jsem si pomyslel: Všechno musí být možné. Mluv tak, aby zapomněl udělat, co zamýšlel! Upoutej jeho pozornost! A hleděl jsem mu do tváře a hovořil k němu. A on zůstal jako přikovaný ve dveřích, až jsem po půl hodině přednášku ukončil. To byl můj životní bravurní řečnický výkon! Spěchal jsem domů, zpívající, jásající a povykující demonstranti zaplnili Praterstrasse. Doma jsem našel svou plačící matku, v rádiu se právě Schuschnigg rozloučil s národem, právě hráli nevýslovně smutnou melodii. [5]
Po obsazení Rakouska nacistickým Německem, Frankl přijímá místo vedoucího neurologického oddělení Rothschildské nemocnice, která je určena na ošetřování Židovských pacientů. Upravuje zde v nebezpečí života diagnózy pacientů, aby nemuseli podstoupit eutanazii, tak, jak to nařídili nacisté. Frankl postrádal v soudobém zdravotnictví “lékařskou péči o duši pacienta”, a když bylo jasné, že se blíží deportace, začal psát první znění knihy “Ärztliche Seelsorge” (Lékařská péče o duši), která se měla stát jeho odkazem. Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával “pokyn shůry“. Když jsem se vrátil z procházky domů, padl můj pohled na kousek mramoru, který ležel na stole. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: “Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě [6].
Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly však musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu “The Unheard Cry For Meaning” .
Frankl po těchto zkušenostech přepracovává koncept logoterapie. O devět měsíců později, v září roku 1942, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Toto rozhodnutí ji později stálo život. Frankl si sebou do Osvětimi bere i hotový rukopis „Lékařské péče o duši”. Má jej zašitý v kabátu. V Osvětimi o rukopis přichází hned v prvních okamžicích, když musí při příjezdu odevzdat kabát. Toto „profesní neštěstí” hned v zápětí vystřídá obrovská životní náhoda. Jednalo se o jednu z těch šťastných událostí, které tak často rozhodovaly o bytí a nebytí táborových vězňů. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože jsem mezi lidmi, kteří tam byli posláni bezprostředně přede mnou nemohl najít nikoho známého, avšak dobře jsem zahlédl, že několik mladých kolegů bylo posláno napravo, šel jsem za zády Dr. Mengeleho okolo něho přece jen nakonec doprava. [7]
Tím si Frankl, aniž by to v ten okamžik tušil, zachraňuje život. Zůstat stát nalevo totiž znamenalo být poslán do plynové komory. V extrémních podmínkách koncentračních táborů Frankl nachází existenciální potvrzení svých antropologických představ o sebedistanci a sebetranscedenci, ověření tezí o utrpení, vině, osudu a svobodě, tedy prověření platnosti vůle ke smyslu. „… v protikladu k Fredovu názoru, že vysoká míra hladu vyvolává vždy stejné projevy tohoto neuspokojeného pudu, tvrdí Frankl, že v koncentračním táboře učinil hlad z některých lidí bestie a z některých světce. Místo přijetí fyziologického determinismu tvrdí, že všechny volby jsou zapříčiněny tím, kdo volbu provádí. [8]
Po osvobození, které Frankla zastihlo v táboře v Türkenheimu se Frankl vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy “Ärztliche Seelsorge” a v pouhých devíti dnech knihu “Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager”, kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem “… trotzdem Ja zum Leben sagen”.
Po válce začíná pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Do života tak uvedl něco, co koncem 40. let dostává název „třetí vídeňská škola psychoterapie”. Koncem roku 1945 se Frankl také stává přednostou Vídeňské neurologické polikliniky (Wiener Neurologischen Poliklinik). Na této klinice stráví dalších 25 let. Habilituje se rekonstruovaným textem knihy “Ärztliche Seelsorge”. Na zdejší poliklinice se také Frankl seznamuje se svojí budoucí ženou Elli.
1946. Konám visitu na svém neurologickém oddělení vídeňské polikliniky v doprovodu štábu svých lékařských spolupracovníků a ubírám se k dalšímu- tu se ke mně přiblíží mladá zdravotní sestra a prosí mě jménem svého šéfa o lůžko pro čerstvě operovaného pacienta na mém oddělení. Slibuji, ona odchází s vděčným úsměvem a já se obracím ke svému asistentovi a ptám se ho „Viděl jste ty oči..?1947 se Eleonore Katharine, rozená Schwindtová stává mojí ženou. [9]
V polovině 50. let přicházejí první pozvánky na přednášky ze zahraničí. V roce 1961 mu Gordon Allport nabízí post hostujícího profesora na Harvardské univerzitě. V té době je Frankl již řádným profesorem Vídeňské university. Roku 1973 zakládá Joseph Fabry první logoterapeutický institut Viktor Frankl Institute of Logotherapy v Berkeley. Následně se na americké půdě v San Diegu koná první světový logoterapeutický kongres.
Kromě zaníceným popularizátorem logoterapie byl Frankl i vášnivým horolezcem (a to až do svých osmdesáti), cestovatelem a dokonce i pilotem. Pilotní zkoušky složil a následnou pilotní licenci obdržel ve svých sedmdesáti. 17. března 1994 obdržel Viktor Frankl v Brně jako první Rakušan zlatou medaili Masarykovy univerzity. O měsíc později je mu v Praze udělen čestný doktorát Karlovy univerzity. Viktor E. Frankl napsal 32 knih, které byly přeloženy do 27 jazyků.
Logoterapie (logos - smysl) se soustřeďuje na smysl lidské existence a jeho hledání. Frankl byl inspirován existencialismem, fenomenologii i holismem. Frankl mluví o vůli ke smyslu v protikladu k principu slasti (vůli ke slasti - Freud) a k vůli po moci (Adler). Logoterapii charakterizuje Frankl jako metodu nikoli retrospektivní a introspektivní, ale jako metodu otevřenou do budoucna, k tomu, co má pacient splnit (není důležité to, co očekává od života, ale to, co život očekává od něho). Tento postup Frankl chápe jako vykročení od sebestřednosti neurotika do světa, kde lze smysl života nalézt spíše než ve zkoumání vlastní psýché. Pacient je zaměřován ke smyslu svého života a konfrontován s ním; smysl svého života nevynalézá, ale odhaluje (přesto Frankl kritizuje determinismus a zdůrazňuje lidskou schopnost sebeurčení). Smysl života neexistuje v abstraktní formě, mění se od člověka k člověku, ze dne na den. Jeho logoterapie se vlastně stává vyvrácením Nietzschova nihilismu, který popírá, že by život měl nějaký smysl.
Logoterapie („logos” řecky význam nebo slovo). Hlavní body Frankovy teorie. V ohnisku Frankovy práce stojí člověk jako celek, svoji práci tedy neredukuje pouze na určité části osobnosti. Člověk je pro Frankla bytostí trojdimenzionální.
Má dimenzi:
- Fyziologickou
- Psychologickou
- Noologickou
Třetí dimenze, dimenze noologická se vztahuje k lidské „vůli po smyslu”. A právě „vůle po smyslu” se stává ústředním tématem Frankovy teorie osobnosti. „Vůli po smyslu” Frankl vnímá jako soustředění usilování o nacházení smyslu ve složitých životních zkouškách i v každodenním životě.
Vůle ke smyslu
Člověk je osoba trojdimenzionální. Opomíjení fyziologických potřeb vede k tělesnému onemocnění a opomíjení psychologických potřeb je naopak příčinou emočních problémů. Protože noologická potřeba dimenze je stejně tak důležitá jako další dvě, opomíjení jejich potřeb působí problémy v samém jádru osobnosti. K uspokojení základních noických potřeb musí člověk uplatnit svou vůli ke smyslu. Vůle ke smyslu těsně souvisí se svobodou člověka. Uplatňování vůle ke smyslu na noické úrovni není totéž, co působení základních instinktů na úrovni fyziologické. Základní pudy jsou vrozené, avšak k morálnímu chování není člověk nikdy nucen; v každém takovém případě se pro morální jednání rozhoduje.
Životní smysl
Podle Frankla je hledání smyslu v životě odpovědností každého člověka. Smysl nelze do situace uměle vložit. Je již přítomen v každé situaci, s níž se jedinec setkává. Jen něm záleží, zda-li jej nalezne či nikoliv. Každá situace v sobě obsahuje smysl. Protože situace se den ode dne a hodinu od hodiny stále vyvíjí, smysl přítomného okamžiku se mění s ní. Nikdy však nechybí. Objevování tohoto stále se měnícího smyslu se tak vlastně stává celoživotní výzvou, zkouškou, které je člověk vystaven.
Frankl přichází s tvrzením, že jedinec může objevit smysl v života trojím různým způsobem:
- Vykonáním činu
- Prožitím hodnoty
- Utrpením
Vykonání činu - do této kategorie spadá jakákoliv činnost, kterou vykonáváme, může jít práci, zájmovou činnost či sportování. Každá činnost obsahuje skrytý smysl. Sociální pracovník může najít smysl své práce v přípravě romských dětí na bezproblémový vstup do života. Zametač ulice zase v dobře odvedené práci, kdy čisté a úhledné prostředí dobře působí na estetické vnímání lidí.
Aby člověk učinil z rutinní činnosti smysluplné lidské dílo, musí ji zacílit za hranici svého „já”. Sebetranscendence nevyžaduje nutně hrdinský čin. Jakýkoliv zdánlivě bezvýznamný čin, který je konán s ohledem na druhé, se stává sebepřesahujícím, vpravdě lidským a smysluplným.[10]
Prožití hodnoty
Jedná se o jakýkoliv opravdový lidský zážitek, který člověka obohacuje a povznáší. Může se jednat o umělecký dojem z dobře naspané knihy, z jarem kvetoucí dubnové přírody nebo obecně úspěšného lidského výkonu. Za nejhodnotnější lidský zážitek ovšem Frankl považuje lásku, která mimořádně zvyšuje vnímavost vůči plnosti hodnot. Může se jednat o lásku mileneckou, lásku k blízké osobě, ke starému příteli, lásku, kterou rodiče cítí ke svým dětem a ony naopak k nim. Může se jednat i o zduchovnělou lásku člověka, který se rozhodne pro službu druhým (Frankl jí nazývá agapé). Jen skrze lásku si dokážeme plně uvědomit vnitřní „já” druhého člověka.
Všechny krátkodobé, přechodné a okamžité způsoby naplňování smyslu, které jedinec objevil od svého raného mládí, by ho měly přivést k dlouhodobému životnímu smyslu, tj. k osobnímu povolání. Například člověk, který v dětství ochraňoval slabší a bezbranné a nemlčel, když byl svědkem bezpráví a nespravedlnost, by se měl stát soudcem či policistou. Tak bude daný člověk moci dále uplatňovat své „pnutí ke spravedlnosti” spojené s osobním uspokojením.
Utrpení
Ačkoliv není lidmi vyhledáváno, přesto tvoří součást našich životů a je obsaženo v různém množství v životě každého z nás. Podle Frankla může být život naplněn smyslem nejen prostřednictvím tvorby zážitků, nýbrž i prostřednictvím utrpení.
Logoterapie hovoří o „tragické triádě” jako o něčem, co dává příležitost pro nejhlubší lidský růst. Člověk, který je vystaven nevyhnutelné situaci, z které není úniku, člověk, který se postavil tváří v tvář osudu, tím vlastně dostal poslední a největší příležitost naplnit svůj život. Frankl poukazuje na to, že na rozdíl od psychoanalýzy, která pacientům umožňuje vyrovnávat se s relativně příjemnými životními situacemi, logoterapie jim pomáhá vytvořit si takové postoje, které jim umožňují vyrovnat se s utrpením. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství, a tím objeví konečný smysl v životě.
Existenciální vakuum
Existenciálním vakuem trpí ti, kteří v životě postrádají smysl. Existenciální vakuum stojí za sebevraždami též celé řady zjevně úspěšných a zámožných lidí. Fenomén existenciálního vakua Frankl vystihuje jako „nedělní neurózu”. Rutinní práce v zaměstnání způsobuje, že člověk pozapomíná na svojí vnitřní prazdnotu. Ve volném čase, např. o víkendech je však její účinek zasáhne plnou silou, protože se jim najednou uvolní čas, který využívají přemýšlením o životě. Existenciální vakuum doléhá neobvykle silně též na lidi v důchodovém věku.
Podle logoterapie jej lze dosáhnout třemi způsoby: prováděním nějakého činu, zakoušením nějaké hodnoty (přírody, kultury, lásky), utrpením (smysl utrpení, který přesahuje intelektuální schopnosti člověka, Frankl nazývá suprasmyslem). Podstatu lidské existence vidí logoterapie v odpovědnosti člověka za vlastní život. Je-li vůle člověka ke smyslu zmařena, může být kompenzována vůlí k moci, k penězům nebo k libosti. Jindy vzniká existenční frustrace, která může vyústit v noogenní neurózu. Noogenní neurózy mají původ v noos (mysl, duch), nikoli v psýché jako ostatní (psychogenní) neurózy. Noogenní neurózy pramení v konfliktech mezi jednotlivými hodnotami, v morálních konfliktech (duchovních problémech). Člověk k životu potřebuje noodynamiku - napětí mezi smyslem jeho života a jeho úsilím o toto naplnění. Nevidí-li člověk smysl, pro který stojí za to žít, je naplněn existenčním vakuem (Frankl je nazývá kolektivní neurózou XX. století), které se projevuje především stavem nudy. Logoterapie užívá jako metodu techniku paradoxní intence. Vychází z teorie hyperreflexe (přehnaná pozornost, např. strach navodí to, čeho se obáváme) a hyperintence (přehnané usilování, znemožňuje to, co si přejeme). Paradoxní intence záleží ve zvratu pacientova postoje, v nahrazení jeho strachu paradoxním přáním; např. fobický pacient je vyzván, aby si alespoň na chvíli přál to, čeho se nejvíce bojí. Významnou úlohu při vytváření paradoxních intencí hraje schopnost kritického pohledu na sebe sama, smyslu pro humor.
[1] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 14.
[2] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 17.
3 Tamtéž, str. 38.
[3] Tamtéž, str. 45.
[4] Tamtéž, str. 45.
[5] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 59.
[6] Tamtéž, str. 65.
[7] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 75.
[8] Drapela, V.: Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 1997, str. 147.
[9] Frankl, V. E.: Co v mých knihách nebylo- autobiografie, Cesta, Brno 1997, str. 109.
[10] Drapela, V.: Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 1997, str. 149.
